Se slepcem o slepotě, jak ji neznáte

Mít či nemít odhad můžeme na ledacos: na vzdálenost, na přímý směr, na váhu, na výšku hladiny vody... Mimochodem, všechny tyto záležitosti se nevidomý často musí učit, takže by jistě stály za rozsáhlejší zmínku. Zde se však zaměříme na mnohem citlivější otázku, a to sice odhad množství, konkrétně odhad množství jídla. DVA CHLEBY, NEBO JEDEN?     To bylo věčné dilema, když mi maminka dávala svačinu do školy. Jednou jsem snědla pouze jeden chleba ze dvou připravených a bylo mi řečeno, že jsem mohla sníst oba. Potěšilo mě to, neboť jsem jako správný pubescentní jedlík ten druhý nechala pouze se sebezapřením. Podruhé jsem tedy s radostí snědla chleby oba, načež jsem se dověděla, že ten druhý byl na odpoledne. Trapas! Cítila jsem se zahanbena, že jím příliš mnoho, a každá moje další svačina byla konzumována s křečovitým dilematem. ALE KDO SE V TOM MÁ VYZNAT?!     Ještě horší to ale bylo s různými miskami a zejména mísami, obzvláš...

I teď, když už s lidmi na ulici komunikuji docela obstojně, se mi na některé formulace nabídky pomoci reaguje velmi těžko. Kolemjdoucí bývají občas zkrátka a dobře velmi kreativní. Vlastně se o příliš velkou kreativitu nejedná, ovšem jejich výtvory mi často dovedou pěkně potrápit mozkové závity. Dovoluji si zde vypíchnout ty nejčastější. Snad vás nejen poučím, ale i trochu pobavím: 1. "KAM JDETE?" Mám-li být upřímná, za tuhle otázku bych zabíjela. Co je komu po tom, kam já zrovna jdu? Ani vy byste zcela jistě nesdělili cíl své cesty neznámému člověku. Jak mám vědět, s jakým úmyslem se mě ptá? Možná mi někdo z vás namítne, že je to přeci úplně jasné: otázku mi v každém případě pokládá ochotný kolemjdoucí, který chce nabídnout pomocnou ruku. Načež se vás trochu provokativně otáži: Kdo mi to zaručí? Pokud se mě někdo zeptá, kam jdu, vnímám to jako zasahování do mého soukromí.      Mým nešvarem je, že na ulici bývám často přehnaně opatrná. Není tedy divu, že jsem do...

V minulých příspěvcích jsem zmiňovala neodpovídání nevidomých na nabídku pomoci jako důsledek soustředění nebo projev aktuální či dlouhodobé psychické zátěže. Často ovšem bývá příčina takové "nereakce" mnohem prozaičtější: nevidomý zkrátka a dobře neví, byla-li nabídka určena jemu, anebo ji v hlučném prostředí velkoměsta jednoduše přeslechne.      Pokud si nejsem jistá, zdali kolemjdoucí mluvil na mě, většinou se jej zeptám. Často se ale stává, že neodpovím a jdu dál. Příliš se soustředím na cestu nebo jsem do něčeho zabraná, takže mi až po pár vteřinách dojde, že se se mnou někdo dost možná pokoušel hovořit. To už se však pochopitelně nemohu dotyčného zeptat, jelikož je s největší pravděpodobností dávno pryč.      K podobným situacím nejčastěji dochází v hlučném prostředí nebo když nevidomý spěchá. Tyto a podobné nedokonalůstky z našeho světa asi nikdy zcela nevymýtíme. Přesto si zde dovoluji uvést několik zásad, které mohou komunikaci na ulici v...