NEMÁM ODHAD A NEMÁM

Mít či nemít odhad můžeme na ledacos: na vzdálenost, na přímý směr, na váhu, na výšku hladiny vody... Mimochodem, všechny tyto záležitosti se nevidomý často musí učit, takže by jistě stály za rozsáhlejší zmínku. Zde se však zaměříme na mnohem citlivější otázku, a to sice odhad množství, konkrétně odhad množství jídla.

DVA CHLEBY, NEBO JEDEN?

    To bylo věčné dilema, když mi maminka dávala svačinu do školy. Jednou jsem snědla pouze jeden chleba ze dvou připravených a bylo mi řečeno, že jsem mohla sníst oba. Potěšilo mě to, neboť jsem jako správný pubescentní jedlík ten druhý nechala pouze se sebezapřením. Podruhé jsem tedy s radostí snědla chleby oba, načež jsem se dověděla, že ten druhý byl na odpoledne. Trapas! Cítila jsem se zahanbena, že jím příliš mnoho, a každá moje další svačina byla konzumována s křečovitým dilematem.

ALE KDO SE V TOM MÁ VYZNAT?!

    Ještě horší to ale bylo s různými miskami a zejména mísami, obzvlášť když bylo doma zvykem dávat mi jíst z celého. Maminka si zkrátka myslela, že poznám, kdy nemám sníst všechno, případně kolik je adekvátní sníst. Myslela si to dokonce i po mém opakovaném neúspěchu. Nikdy mi však nedala žádný klíč, jak poznat, kdy mohu sníst všechno a kdy jenom část.

OBAVY A ROZPAKY

    Vzhledem k tomu, že jsem jako každý správný puberťák, který se navíc snaží zvelebovat své tělo fyzickým cvičením, měla větší potřebu jíst, nebývaly pro mě podobné situace nic příjemného. Pokaždé, když jsem se dověděla, že jsem snědla víc, než jsem měla, jsem prožívala pocit zahanbení a obavu ze sobectví (která se však u mě objevovala i z jiných důvodů). Sice jsem si občas namazala chleba nebo rohlík (podotýkám, že velice neesteticky), nicméně většinu jídla jsem si z praktických důvodů nepřipravovala sama a ani jsem ho nekupovala (tehdy jsem ještě dostatečně nechápala, že příspěvek na péči je vlastně příjem, kterým přispívám do domácnosti).

    To mé rozpaky ještě zvětšovalo. Navíc mi občas bylo zdůrazňováno, že jím příliš mnoho. Zřejmě proto, že většina členů naší rodiny byla obézní (často právě v souvislosti s přejídáním), a tak se maminka bála, aby mě nepotkal stejný osud. Já jsem ale byla v jiné fázi života, kdy jsem nepotřebovala prevenci obezity pro dospěláky. Naopak jsem potřebovala ujištění, že je v pořádku, když mám chuť k jídlu.

    Už dříve jsem se styděla říct si o něco, co jsem chtěla, nebo dokonce potřebovala. U takového člověka není vhodné vyhrocovat už tak citlivé otázky. Měl by pocítit, že na svůj pocit chuti k jídlu (či na jakýkoli jiný pocit, protože problém souvisel s mojí povahou jako takovou) má právo. Neznamená to, že mě měli doma překrmovat. Stačilo by jen vytvořit jistotu, ve které bych mohla pochopit, že můj pocit větší chuti k jídlu není sobecký, ať už je uspokojen či nikoli. Tu ovšem těžko vytvoříte nejednoznačnými situacemi, konfrontacemi, narážkami apod.

PREVENCE ANO, ALE PRO KOHO?

    Jako dospělá jsem začala jíst méně. Ne proto, že bych se hlídala, ale prostě jsem to nepotřebovala. Když jsem se vdala, množství mnou zkonzumovaného jídla se ještě zmenšilo. Nejspíš za tím stála změna prostředí a menší míra stresu. Pokud ve středním věku začnu přibývat na váze, domnívám se, že už budu natolik vyspělá a inteligentní, abych se dokázala hlídat. V dětství jsem mohla jíst hodně, ale teď je jiná situace, které se jako dospělá přizpůsobím (samozřejmě to neplatí při vzniku závislosti na jídle).

    Obézní jsem nikdy nebyla, ani teď nejsem. Prevence obezity je sice dobrá, nikoli však u dospívajícího člověka, který jí netrpí. Stačí jen stravovat se zdravě a podporovat u něj pohybovou aktivitu. Nemusí vždy platit názor, že když bude někdo v dětství a dospívání hodně jíst, roztáhne si žaludek a bude hodně jíst celý život. Je to individuální a při posuzování je třeba vnímat konkrétního člověka s jeho povahou, potřebami a stravovacími návyky.

PROČ O TOM MLUVIT PRÁVĚ U NEVIDOMÝCH?

    Možná se někdo zeptá, proč toto téma zařazuji právě do série „Já slepá v životě“. Vždyť takový problém se nemusí týkat jenom nevidomého, ale každého člověka. A je to také pravda. Proč tedy tento článek patří zrovna sem?

    Nevidomý (ale i jinak postižený, např. tělesně) se ve svém životě častěji dostává do situace, kdy je uspokojení jeho základních potřeb (jídlo, pití, toaleta...) závislé na někom jiném. Pokud tedy z jakéhokoli důvodu začne mít pocit, že si o ně nemá právo říct nebo to vůbec chtít a že je to vlastně něco nepatřičného, bude se věčně dostávat do stresových situací. V krajním případě mu ostych a rozpaky mohou zabránit v tom, aby svou potřebu uspokojil (to hlavně ve chvíli, kdy se ocitne na nějaké akci mezi samými neznámými lidmi a nikoho nenapadne, že by mohl mít hlad, potřebovat na záchod aj.). Takové situace se naštěstí nestávají tak často. I nenaplněné obavy jsou ovšem někdy ažaž. Mohou být důvodem (třeba i nevědomým), aby se nevidomý nezúčastnil nějaké jinak zajímavé akce, kde by musel být sám.

SHRNUTÍ:

Základní potřeby (najíst se, dojít si na záchod...) mohou být pro některé nevidomé či jinak handicapované velmi citlivou otázkou, protože se častěji dostávají do situací, kdy jsou při jejich uspokojování závislí na pomoci druhých. Proto není zejména v rodině vhodné tyto otázky příliš vyhrocovat. Nevidomý by měl vyrůstat v přátelském prostředí, kde by mohl pocítit, že má právo chtít své potřeby uspokojit. Případné překážky (obezita, dieta, zaneprázdněnost pomáhajícího, nedostatek potravin v domácnosti aj.) by se měly řešit otevřenou, citlivou komunikací. Nemusím snad ani zdůrazňovat, že poznámky typu „Ty chceš zase jíst? Děti v Africe takovou možnost nemají!“ jsou nevhodné.

    Samozřejmě existují i nevidomí, kterým je naprosto lhostejné, kolik jídla zbyde na ostatní a jak se kdo namáhal při jeho přípravě. Pokud si je takový člověk až příliš vědomý svého práva chtít uspokojit své potřeby (ale pozor, to je nutné posuzovat velmi opatrně, lhostejnost někdy může být i maska!), je dobré ho plně konfrontovat s potřebami a problémy okolí, které si nejspíše neuvědomuje. Pokud si je uvědomovat nechce a nehodlá na tom nic měnit, nezbývá než přijít se striktními požadavky na ohleduplnost.

Poznámka:

Je zde samozřejmě spousta věcí, které jsem ve svém příběhu nezmínila, ale které také měly na situaci vliv (např. spolužačky, které věčně počítaly kalorie, babička, která měla k mé konzumaci zdravý postoj, ale které se moc nevěřilo...). Ne všechno se dá vměstnat do jednoho textu, který má být pro čtenáře zajímavý a komfortní. Vypíchla jsem zde jen základní osu celého problému, která se točí jen kolem jednoho člena rodiny. Realita podobných problémů však většinou bývá jiná, protože zde působí více různých lidí s různými názory a důrazy. Neberte tedy tento článek (a pocity, které ve vás vyvolává) jako realistický obraz mého příběhu, nýbrž jako popis problému, na který považuji za nutné upozornit.

TAK VÁM VŠEM PŘEJI POHODOVOU KOMUNIKACI A DOSTATEK PŘIMĚŘENÉ CHUTI K JÍDLU A NA VIDĚNOU PŘÍŠTĚ!