MŮJ PŘÍBĚH I. - KDYŽ BYLA MÁ ÚSTA ZAMČENÁ

    Chceme-li dobře porozumět odlišnostem v reakcích nevidomých na nabídku pomoci, je třeba si uvědomit, že každý nevidomý je jiný stejně jako každý jiný člověk. Pravda, na první pohled se to zdá být naprosto samozřejmé, ale přiznejme si, kdo z vás si to uvědomí ve chvíli, kdy se s touto jinakostí dostane do křížku - např. právě když mu někdo neodpoví nebo se chová jinak, než by se od něj očekávalo? Lidé mají často tendenci zasazovat si osoby s handicapem (a ostatně nejen je) do určitých šablon a představ. Děláme to všichni, abychom si zjednodušili něco, co vnímáme jako příliš složité.

    Není tedy divu, že i o nás nevidomých si lidé dělají zjednodušenou představu, jak bychom se v určitých situacích měli chovat. Pokud se tak z nějakého důvodu nechováme, naše okolí to pochopitelně vykolejí. Je až k neuvěření, jak dokáže taková šablona vztažená na konkrétní situaci (v tomto případě na kontakt s nevidomým na ulici) zaslepit i jinak vnímavého člověka! Pokud na nás odlišnosti koukají jen z obrazovky monitoru, nepředstavuje jejich přijetí nijaký zásadní problém. Vždyť se nás to vlastně netýká, je to daleko od nás. Nicméně ve chvíli, kdy se jakožto problematiky neznalí nacházíte v bezprostřední blízkosti člověka s bílou holí, asi moc nepřemýšlíte nad tím, že má podobné vlastnosti a potřeby jako vaši blízcí nebo vy sami.

    Jestliže na vás třeba manžel, manželka, syn nebo dcera nespokojeně zamručí, když jej vyrušujete od práce, nevidíte v tom nic špatného. Pokud vám v danou chvíli neodpoví, nebudete se na něj zlobit, protože jen zkrátka a dobře nedokáže dělat dvě věci najednou. Napadlo vás ale někdy, že nevidomý, který nezareagoval na vaši nabídku pomoci, tak učinil ze stejného důvodu? Možná mi namítnete, že váš vidící protějšek se ovšem tohoto prohřešku dopouští pouze při práci, nikoli při chůzi. No, nechci a ani nemohu mluvit za jiné, ale já jako nevidomá při samostatné chůzi pracuji. Obzvláště v rušném centru velkoměsta. Poslouchám zvuky okolo, abych správně našla eskalátor, dopravní prostředek, zeď... Soustředěně hmatám holí, abych nepřešla reliéfní dlažbu.

    Když třeba čtu nebo píšu, mám někdy problém si u toho povídat s druhými, protože pracuji a nedělá mi dobře se přepínat mezi činnostmi. Je tedy logické, ač se to možná někomu nemusí líbit, že se podobně budu chovat i např. během cesty domů. Někdy jsem plná elánu, a tak bez větších obtíží pohotově odpovím na každou nabídku pomoci. Jindy jsem unavená nebo mám starosti, a to se mi pak mezi soustředěním se na cestu a komunikací přepíná hůř. Ke všemu jsem introvertní, přecitlivělá a poměrně psychicky labilní. Proto mám občas s vypořádáním se s nabídkou pomoci co dělat. Teď už to celkem zvládám, nicméně moje cesta k úspěchu byla trnitá. A právě o ni bych se s vámi chtěla podělit. Snad vám můj příběh pomůže nahlédnout i na tu opomíjenější stranu mince...

1.

    Sama po městě jsem poprvé šla zhruba v patnácti letech. Byl to vlastně jen kousíček cesty mezi dvěma tramvajovými zastávkami na brněnském Mendelově náměstí. Jednalo se o pouhých pár metrů, navíc za mnou pokaždé šel někdo z rodiny. Přesto můj soustředěný zjev upoutával pozornost kolemjdoucích, kteří mi nabízeli pomoc. A tehdy bylo poprvé zřejmé, že mám problém... Odmalička jsem nechtěla být rušena, když jsem např. psala domácí úkoly. Postupně se můj nárok snížil: lidé kolem mě mohli dělat cokoli, jen ne na mě mluvit. Lépe řečeno pokud na mě promluvili, neodpovídala jsem nebo jsem odpověděla později, jelikož jsem byla příliš ponořena do sebe. Nevím, jestli zrovna v těch patnácti, ale později určitě ano.

    Stejným domácím úkolem, který je třeba dobře splnit, pro mě byla v danou chvíli moje cesta. Když se mě někdo dotkl a nabídl mi pomoc, vysmekla jsem se a neřekla nic. Neodpověděla jsem proto, že v mém vnitřním světě existovala jen a pouze ta cesta, kterou bylo potřeba zdolat. Vysmekla jsem se proto, že jsem si tak instinktivně vymezovala prostor. Všechno, co do mé cesty nepatřilo a rušilo mě, bylo třeba co nejjednodušším způsobem dostat pryč.

    Jistě, nejjednodušší způsob by pro kdekoho byl odmítnout slovně. Pro mě to ve chvíli, kdy jsem byla pohroužena do své cesty, představovalo prakticky nemožný úkol. Maminka mi párkrát po takových reakcích konstruktivně vynadala. Vysvětlovala mi, že to nesmím, protože ti lidé už pak třeba nikomu dalšímu nepomohou. Konstruktivně někomu vynadat může být velmi účinné, pokud je dotyčný schopen danou věc sám od sebe změnit. To jsem já ovšem nebyla. Příliš jsem se bála cizích lidí a příliš těžko jsem dokázala přepnout hlavu na jinou činnost. Vůbec si nedokážu vybavit, jak jsem se cítila, ale myslím, že jsem na její kritiku nic neodpovídala. Nevím ani, jestli mi důsledky mého jednání docházely. Možná na to ani nebyl prostor, protože to zkrátka a dobře nešlo jinak...

2.

    Jak jsem to měla s nabídkou pomoci během prvních tří let studia v Praze, kdy jsem ještě nechodila sama příliš často, si vůbec nedokážu vybavit. Ve čtvrtém ročníku nás z důvodu rekonstrukce přestěhovali do jiného internátu, který byl vzdálen asi půl hodiny cesty od školy, a tak jsem začala každý den dojíždět (školy pro zrakově postižené, jakou donedávna byla i naše konzervatoř, často mívají internát přímo ve svém areálu). Kolemjdoucím už jsem se nevysmekávala tak prudce a na jejich nabídku pomoci jsem někdy dokázala odpovědět. Stále to ale nebylo ono. Situace se na pár dní zlepšila, když jsem díky modlitbám před cestou získala určitou dávku klidu. Ono se to odpovídá jinak, když se nabyti energií vracíte z nedělní bohoslužby, než když jdete večer domů unavení ze školy nebo ráno spěcháte do ní. A tak jsem brzy vše zase vytěsnila. Měla jsem spoustu jiných starostí, které byly důležitější: Potřebovala jsem zvládnout maturitu, dva hudební nástroje a svůj poněkud zvláštně se vyvíjející osobní život. A tak jsem asi někdy odpovídala, někdy ne, nicméně jsem tomu příliš nevěnovala pozornost.

    V pátém ročníku u mě ovšem propukla psychická krize. V té době jsem měla trochu netypický vztah s člověkem s kombinovaným postižením (mimo jiné byl autista) a věci kolem něj ve mně spustily psychickou reakci, která otřásla mojí osobností. Projevovalo se to vpodstatě tak, že jsem se z určitého důvodu měla tendenci stahovat a méně komunikovat s lidmi. Když se mi něco podobného stalo ve druhém ročníku, ještě jsem si později libovala, že je dobře, že jsem v té době nechodila sama, jelikož nevím, jak bych zvládala komunikaci s kolemjdoucími. Nyní jsem si to mohla vyzkoušet na vlastní kůži. Popravdě řečeno, nezvládala jsem ji nijak. Na nabídku pomoci jsem většinou neodpovídala a nedalo se s tím nic dělat. Byla jsem příliš uzavřená do svého světa. Dělo se mi něco, co zasáhlo do mých vztahů s okolím, a já pořádně nevěděla co a proč. Usilovně jsem se pokoušela nalézt odpovědi, a tak jsem byla psychicky velmi vyčerpaná.

    Všechny problémy, které se snad dříve daly považovat za zanedbatelné, náhle vykrystalizovaly do obřích rozměrů. Někdo na mě třeba mluvil, když jsem měla sluchátka na uších. Slyšela jsem ho a věděla jsem, že bych měla odpovědět. Nedokázala jsem se však vynořit z něčeho, v čem jsem byla - přepnout se, abych mohla začít komunikovat. Totéž se dělo, když jsem něco četla nebo psala. Nikdy mi tohle přepínání nebylo příjemné, teď ale doslova bolelo. Když byl někdo neodbytný, docílil svého. Jednalo se ovšem o známé lidi. Na ulici mě většinou oslovovali lidé neznámí. Navíc je zde vše v pohybu a na reakci není tolik času. Vzhledem k dlouhodobějšímu psychickému vyčerpání na mě hlasy kolemjdoucích s jejich otázkami, zdali nechci pomoct nebo si nechci sednout, dorážely a pronikavě se do mě zabodávaly jako ostrý nůž. Asi jako když vám někdo neúnavně všemi prsty najednou klepe do hlavy. Každý člověk přirozeně utíká před bolestí, ať už fyzickou nebo psychickou. A tak jsem se před oním "nemilosrdným klepáním" ještě více uzavírala do jakési pomyslné ulity. Tenhle pocit pronikavého dorážení tu vlastně byl vždycky, jen jsem si ho tolik neuvědomovala. Ve chvíli, kdy vás bolí duše, se ovšem všechny podněty zveličí a rozostří.

3.

    Postupně mi došlo, že kolemjdoucím téměř vůbec neodpovídám. Dokonce ani těm, kteří se mě zeptali třikrát. Bylo to, jako když se člověk topí a ví, že stačí máchnout paží a byl by zachráněn, ale on tou paží prostě nemáchne - nedokáže to. "PŘEŽÍT, DOJÍT!" bylo heslo každé mojí cesty po ulici. I přes bolest, kterou mi kolemjdoucí působili, jsem se na ně nikdy nezlobila. Být na někoho naštvaná kvůli věci, za kterou nemůže, se mi odjakživa zdálo nespravedlivé, a tak jsem vše přijímala s pokorou. Bylo mi však víc než jasné, že ti lidé nevědí, že mám psychické problémy nebo že se soustředím, a tak si nejspíše myslí, že jsem nezdvořilá a nevděčná. A co hůř, má neschopnost odpovědět je může odradit od nabídky pomoci někomu, kdo ji bude skutečně potřebovat. Ve snaze najít řešení svého problému jsem se začala příliš hlídat a pozorovat. Výsledkem byla křečovitost a psychický blok. Věděla jsem, že je nutné to změnit, abych těm lidem neubližovala. Zároveň jsem ale cítila, že to nejde.

    Snažila jsem se vymýšlet různé složité strategie, které mi měly pomoci na kolemjdoucí reagovat. Nejprve jsem se pokoušela zmírnit psychickou bolest tím, že se ještě bezpečněji stáhnu do své bubliny, aby na ni hlasy kolemjdoucích tak nemilosrdně nedorážely. To sice tak nějak šlo, nicméně další zamýšlená fáze, kdy mi ona ochrana měla pomoci otevřít ústa a promluvit, se nikdy nedostavila. Určitý pocit klidu jsem si sice navodila, jenomže jsem zároveň posílila svoji ochrannou vrstvu, přes kterou posléze nebylo možné se dostat. Pak mě napadlo odmítat pomoc zavrtěním hlavou. To nějakou dobu fungovalo (pominu-li pár jedinců, kteří mi nabídku opakovali i po několikerém razantním zavrtění), ale rozptylovalo mě to v soustředění, takže i tento způsob nakonec selhal.

    Nedokázala jsem rozluštit, kdy neodpovídám proto, že se soustředím, a kdy proto, že mě to bolí. Nastoupila jsem třeba do tramvaje, chytila se tyče a začala si uklízet vysílačku. "Chcete si sednout?" ptala se mě nějaká paní. Slyšela jsem ji, ale soustředila jsem se na uklízení vysílačky, a tak jsem jí neodpověděla. Jako by tyto dvě činnosti byly dva vlaky na dvou rovnoběžných kolejích. Jedou vedle sebe, ale nikdy se nepotkají. Mohla jsem se skutečně potřebovat soustředit na uklízení vysílačky, ale také to mohla být strategie, jak uniknout před bolestným přepnutím se - zaměřit se na konkrétní úkon, a tak upevnit jistotu na vlastní koleji, ovšem tím spíše nevykolejit. Anebo to také mohlo být obojí...

POKRAČOVÁNÍ