NEBÁT SE BÝT NETRADIČNÍ

Ještě tak před rokem jsem tvrdila, že než se vdám, musím umět vařit, uklízet, pestře nakupovat (což může být problém, když jsem ochuzena o pohled na všechna ta lákadla v obchodech) a mít práci. To se ví, mému tehdy ještě budoucímu muži se můj tvrdohlavý a hlavně křečovitý postoj vůbec nezamlouval. Já byla ale přesvědčena, že nesmím dopustit, aby mě po svatbě obstarávala tchyně. Připadalo mi to jako nesmírná ostuda. Totiž, abyste rozuměli, nevidomý člověk nemůže (na rozdíl od vrstevníků bez postižení) odkoukávat domácí práce odmalička. Aby se naučil vařit, nestačí mu pouze kuchařka, ale musí se mu ukázat i ty nejbanálnější postupy. Pokud není nadprůměrně praktický, je zcela odkázán na přístup okolí.

    Já sice nějaké zkušenosti s domácími pracemi měla, ale nestačilo to k tomu, abych mohla ze dne na den převzít domácnost. A právě to jsem přitom sama od sebe jakožto potenciální manželky očekávala. Připadalo mi nemyslitelné, že by mě jakožto vdanou ženu někdo obstarával. Vždyť vdaná žena, ta už se o sebe musí starat sama, není to dítě! A vůbec! Ostatní nevidomé ženy se také vdávaly, až když všechno uměly!

    Takové trucovité, tradicionalistické myšlenky mi přinesly akorát obavy a větší psychický tlak, protože v té době jsme o svatbě již opravdu uvažovali a já měla pocit, že na to nemám. Ještě dva měsíce před svatbou jsem se bála, jak to budu dělat, když skoro nic neumím, abych nebyla obstarávána. Opět mi to nepřineslo nic víc než bolest a úbytek sil, které jsem potřebovala na dokončení studia. Ale tak se to přece nedělá, to se nesluší, to se nemůže! ...

A JAK TO NAKONEC DOPADLO?

    Teď jsem vdaná a mé manželství, jak z legrace říkám, připomíná osvojení dospělé osoby. Ani jedno ze svých kritérií totiž pořádně nesplňuji. Rekonstrukce našeho bytu se protáhla, takže bydlíme s manželovými rodiči. Kuchyň mé tchyně není a ani nemůže být uzpůsobená pro nevidomou osobu, tudíž se pomalu učím pouze některé úkony, které budu později potřebovat ke skutečnému vaření. Když je potřeba vytřít podlahu, udělám to, protože to už umím, jen si nechám od tchyně podat kbelík s vodou a hadr. Nakupovat sama zatím nemohu, protože se napřed musím naučit všechny nové trasy ve městě, kam jsem se přistěhovala. Práci nemám, protože nastupuji do prvního ročníku VŠ.

    A abych řekla pravdu, už mi to vůbec nevadí! Hlavně proto, že vím, že to takhle nebude věčně. Vždyť se znám a vím, že se snažím a chci se učit. A že je ten rozjezd poněkud pomalejší? Pochopila jsem, že každý má svou cestu. Některá nevidomá dívka se možná naučí vařit už v devatenácti, ale prozměnu třeba nejde na vysokou nebo nedojde sama podle popisu neznámou trasu. Někdo bydlí v zařízení sociálních služeb, protože si nenamaže chleba, ale zase dokáže uplést košík, což neumím já. A že je můj vstup do manželství trochu netradiční? Možná ano, ale možná i ne. A záleží na tom? Je to má cesta. A cílem cesty člověka přeci není vyrovnat se ostatním, ale jít po té své překážkové dráze co nejlépe. A že to někdo přede mnou dokázal lépe? Možná dokázal, ale on měl svoji cestu a já zase svoji. Nebojte se tedy jít někdy do života netradičně. Není to ostuda, ale nutnost.

p.s. Moje tchyně je velmi trpělivá a má k nevidomým úžasný přístup. Vysvětluje mi, proč jsou věci tak a ne jinak, a vždy je připravena hledat alternativy. Situace, v níž se nacházíme, jí nijak nevadí, netlačí na nás, abychom se vše naučili. Pokud mám nějakou obavu, jestli vše zvládnu, vždy mi říká: „Jediné, co od tebe potřebuji, je snaha.“