POMÁHAT SKUTEČNĚ A BEZBOLESTNĚ

"Dáte si nějaký horký nápoj?" ptávala se donedávna stevardka v autobuse společnosti Regiojet, se kterou často jezdím. Pokud cestující neodpověděl, protože spal nebo byl zaneprázdněn, rozhodně se neurazila ani si neřekla, že je dotyčný nezdvořilý. Zkrátka nabídku nevyužil a tím to končí.

    My lidé s handicapem to ovšem máme o něco těžší. Jestliže si z jakéhokoli, byť i sebepádnějšího důvodu dovolíme něčí nabídku pomoci takto odbýt, není vyloučeno, že nás tento bude pokládat za nezdvořilé a nevděčné. Tím spíš, že ve většinové společnosti stále přetrvávají mmnohé předsudky a mýty. Člověk s handicapem je na ulici často vnímán jako pouhý objekt soucitu a pokud možno okázalé dobročinnosti, tedy jako někdo, kdo potřebuje neustálou pomoc.

    Ona okázalá dobročinnost se dříve projevovala zejména podporou výchovně vzdělávacích institucí pro osoby s postižením (což bývalo konkrétně v případě slepeckých ústavů spojováno s bohatým kulturním programem) a byla módním hitem vyšších společenských vrstev. Dnes se s ní většinou setkáváme v poněkud jiné podobě, kdy se stává záležitostí širší veřejnosti. Jedno ovšem mají obě formy společné: Pomáhat nikoli proto, aby bylo pomoženo, nýbrž proto, abych já pomohl(a). Takovíto "okázalí dobrodinci" mají pochopitelně určitou představu, jak by se měl objekt jejich soucitu chovat. Pokud se tak nestane, cítí se uraženi a vinu přikládají druhé straně.

    Kdyby ovšem šlo jen o ně, neměla bych nejmenší důvod psát tento text, natož pak další, jimiž na něj chci navázat. "Okázalým dobrodincům" totiž nemá cenu nic vysvětlovat, protože většinou neumějí nebo nechtějí naslouchat. Chvála Bohu je ale mezi námi mnoho takových, kteří by rádi nezištně posloužili. Nikdo z nás ovšem není ze železa, tudíž se může lehce stát, že se i oni poraní o zklamání způsobené pouhou nevědomostí a jsou odrazeni.

    Pravda, po městech bývá rozvěšeno mnoho plakátů s instruktáží, jak pomoci nevidomému. Žádný z nich už ale nepočítá s variantou, že nevidomý na vaši nabídku prostě neodpoví. A právě proto, že se o tom nikde nepíše (alespoň se ke mně žádný takový článek nedostal), vybírají si lidé v podobných případech nejsnadnější vysvětlení. Neodpověděl, tak je prostě nezdvořilý! Příště už mu nepomůžu! A nejen jemu, ale ani nikomu dalšímu! Vždyť jsou všichni nezdvořilí a nevděční, tak ať si třeba spadnou! Ať si je třeba přejede tramvaj, mně to může být jedno!

    Abych řekla pravdu, vůbec se podobným postojům nedivím. Ne každý dostal do vínku dar vnímavosti a schopnosti dávat si věci do souvislostí. Navíc informace, které se k širší veřejnosti povětšinou dostávají, se zabývají pouze praktickou částí problému a naprosto pomíjejí vnitřní svět. Zřejmě proto, že takové věci nejsou na první pohled důležité a jen by lidi zbytečně zahlcovaly. Navíc je přeci naprosto samozřejmé, že nevidomý je jako každý jiný, i on má své nálady, problémy a starosti. Proč na to tedy poukazovat? Protože kdyby se o těchto věcech více mluvilo, předešlo by se různým nedorozuměním v každodenních situacích.

    Pokud nevidomý v danou chvíli nedokáže vna nabídku pomoci adekvátně a dostatečně rychle zareagovat, mnozí kolemjdoucí si to berou osobně a pak mohou být i odrazeni od dalších pokusů. Dle mého názoru by se tak ale nemuselo dít, kdyby lidé kolem nás znali celou problematiku. Proto jsem se rozhodla, že se v následujících textech pokusím přiblížit psychologii samostatného pohybu nevidomých po ulici. Pokusím se popsat, co někdy prožíváme a proč se ne vždy chováme tak, jak by se od nás očekávalo.

    Nejsem psycholožka ani speciální pedagožka (i když k oběma těmto oborům mám vnitřně poměrně blízko). Jsem však nevidomý člověk, který se alespoň přiměřeným způsobem pohybuje samostatně po ulicích a který si s reakcí na nabídku pomoci užil své (viz. dále). Má zkušenost mi budiž oprávněním k publikaci těchto textů.

    Každý z nás je jiný, nečekejte tedy ode mě klíč k pochopení všeho, s čím se při kontaktu s nevidomým setkáte. Dám vám ale to nejcennější, co vám s Boží pomocí dát mohu: svůj vlastní příběh, který snad někomu z vás pomůže lépe porozumět tomu, že není všechno zlato, co se třpytí, a není všechno nezdvořilost a nevděk, co se tak tváří. Rozhodně nemám v úmyslu někoho odradit od nabízení pomoci nevidomým. Chci jen, aby se pomáhalo lépe a efektivněji a aby lidé, kteří chtějí skutečně pomáhat, zbytečně nebývali zraňováni jen kvůli své nevědomosti. Jak říkáme my křesťané, moudrost Ducha svatého mi v tom pomáhej!