SLEPOTA NENÍ TRAGÉDIE, ALE JE DOBRÉ O NÍ MLUVIT

    Lhala bych, kdybych tvrdila, že se o zrakovém handicapu vůbec nemluví. O tom, jak pomoci nevidomým, se dočtete snad na každé tramvajové zastávce, a na nějakého nevidomého supermana, jako je např. cestovatel Tony či netopýřím způsobem se orientující Daniel Kish, jste pravděpodobně už také někde narazili. Možná jste měli to štěstí zhlédnout nějaký vystajlovaný dokument o nevidomém horolezci či hudebním géniovi, a tak jste si řekli, že jsme vlastně všichni hrozně nadaní a nemáme žádné problémy. A není divu – v médiích se přeci musí prezentovat to, co jde, nikoli to, co nejde.

    Naštěstí se občas najdou i realisté, kteří jsou ochotni připustit, že být nevidomý není jen nějaká romantická procházka růžovým sadem. (Nebudu zde podrobněji rozvádět, případným zájemcům doporučuji např. text „Nedobrovolně na překážkové dráze“ od zakladatele sdružení Okamžik Miroslava Michálka.) Málokdo však mluví o podrobnostech vnímání světa bez zraku, natož pak jeho nejtemnějších okamžicích. A přitom právě to by mohlo pomoci pochopit a zamezit zbytečným chybám a obavám. Proto jsem se rozhodla pobádat nad vlastními životními zkušenostmi, a promluvit tak o životě nevidomého člověka z netradičního úhlu pohledu, tedy z hlubin nitra.

    Nečekejte však nějakou plačku z internetu, která si přišla vylít své sociálními sítěmi rozleptané srdíčko. Nesnáším sebelítost stejně jako nedostatek snahy. Pokud tedy řeknu, že je něco těžké, neříkám to, abyste mě litovali, ale abyste porozuměli, v čem může být u nás „zrakáčů“ zakopaný pes. Nepíšu o těch z nás, kteří se odmítají snažit a hledají tisíce výmluv, proč nemohou to či ono.

    Mluvím pouze o těžkostech (a samozřejmě nejen) těch, kteří chtějí v životě někam dojít a něco dobrého udělat. Nemám na mysli vylézt na Mount Everest, odehrát celý Dobře temperovaný klavír bez jediné chybičky nebo sjet s pomocí echolokace prudký svah na horském kole. Mám na mysli postarat se o sebe i o druhé, zařídit si domácnost, naučit se bojovat proti únavě... Zkrátka nezakopat svou hřivnu, jak se praví v biblickém podobenství. Nač vyzdvihovat extrémy, když nejvíc je nás, obyčejných lidí?

    Na facebookové stránce „JÁ SLEPÁ V ULICÍCH“ se již věnuji vzájemné komunikaci a POCHOPENÍ vidících a nevidomých na ulici, zejména při nabídce pomoci. To však není jediná oblast, kterou musí nevidomý člověk zvládnout a ve které se možná něčím liší.

-         Co byste neměli říkat někomu, kdo je zrovna závislý na vaší pomoci?

-         Co způsobí šikmý dřez v obchodě s nábytkem?

-         Jak vnímá nevidomý obrázky a sochy?

-         Proč si někdy neřeknu o snídani?

-         A co se stane, když je toho prostě moc?

...

Právě takovými tématy se chci zabývat v sérii článků „Já slepá v životě“. Kéž je to pro vás poučením i povzbuzením podle toho, co kdo zrovna potřebuje...

Poznámka:

Čerpám sice zejména z vlastních zkušeností, daru analyzovat a ochoty přemýšlet, snažím se však být co nejobjektivnější a zmiňovat věci, které by se mohly týkat více nevidomých. Navíc mám nevidomého manžela, tudíž si ledacos mohu porovnat.