DYSPRAKTICKÝ SLEPEC V AKCI
Jak už jsem zmiňovala v minulém příspěvku, schopnost glosovat a komentovat za pochodu jsem si osvojila opravdu důkladně. A co víc, upravila jsem ji k obrazu svému. Překrmený slepec byl nahrazen slepcem dyspraktickým, který se motal snad ještě trapněji. A výsledek? Veškerá moje neohrabanost (která může být pro některé nevidomé typická zejména ve chvíli, kdy se něco učí) se mi stávala zdrojem notného pobavení. Když se třeba učím něco v kuchyni, hned si představuji, jak to mé dyspraktické matlání a patlání musí vypadat navenek, a najednou se začnu usmívat jako měsíček na hnoji, dělat „ehm ehm“ a vše náležitě komentovat. O trapném motání, když se občas v místnosti vydám na jinou stranu, ani nemluvě.
Je sice skvělé, když se člověk doví, že jím právě vytvarovaný vanilkový rohlíček připomíná zvratky vydatného ptáka noha, nicméně když pak tentýž jedinec tvaruje rohlíčky s jinou osobou než členem rodiny a hloupě se u toho nasmívá, to už tak skvělé není. Ale jak se nenasmívat, když vám vaše matlání a patlání neustále asociuje nepředvídatelné a nepředvídatelně vtipné komentáře? Naštěstí mi ještě nikdo nevynadal, že se při jeho lekci jakékoli manuální práce nasmívám jako pitomec, ale on úplně stačí ten pocit být za blba.
SHRNUTÍ:
Určitě je dobré, když učíte nevidomého, aby si sám ze sebe uměl udělat legraci. Je to velmi důležité, protože život není peříčko a s jakýmkoli handicapem to platí dvojnásob. I když se něco nedaří, člověk by se měl umět zasmát sám sobě. Nic se však nemá přehánět. Nevidomý člověk může být hodně vnímavý vůči neobvyklým zvukům, slovům či slovním spojením. Pokud tedy budete jeho neohrabané počínání dlouhodobě častovat vtipnými poznámkami, může se mu to začít vybavovat ve chvíli, kdy se to nejméně hodí.
Poznámka
Článek „Jak slepec a matka pekli vanilkové rohlíčky“, z něhož původně pocházejí ony „zvratky vydatného ptáka noha“, byl napsán podle skutečné události (včetně onoho pofidérního přirovnání). Lze jej nalézt na mém blogu či Facebooku. V případě velkého zájmu jej mohu pro přehlednost umístit i na tuto stránku.
Je sice skvělé, když se člověk doví, že jím právě vytvarovaný vanilkový rohlíček připomíná zvratky vydatného ptáka noha, nicméně když pak tentýž jedinec tvaruje rohlíčky s jinou osobou než členem rodiny a hloupě se u toho nasmívá, to už tak skvělé není. Ale jak se nenasmívat, když vám vaše matlání a patlání neustále asociuje nepředvídatelné a nepředvídatelně vtipné komentáře? Naštěstí mi ještě nikdo nevynadal, že se při jeho lekci jakékoli manuální práce nasmívám jako pitomec, ale on úplně stačí ten pocit být za blba.
SHRNUTÍ:
Určitě je dobré, když učíte nevidomého, aby si sám ze sebe uměl udělat legraci. Je to velmi důležité, protože život není peříčko a s jakýmkoli handicapem to platí dvojnásob. I když se něco nedaří, člověk by se měl umět zasmát sám sobě. Nic se však nemá přehánět. Nevidomý člověk může být hodně vnímavý vůči neobvyklým zvukům, slovům či slovním spojením. Pokud tedy budete jeho neohrabané počínání dlouhodobě častovat vtipnými poznámkami, může se mu to začít vybavovat ve chvíli, kdy se to nejméně hodí.
Poznámka
Článek „Jak slepec a matka pekli vanilkové rohlíčky“, z něhož původně pocházejí ony „zvratky vydatného ptáka noha“, byl napsán podle skutečné události (včetně onoho pofidérního přirovnání). Lze jej nalézt na mém blogu či Facebooku. V případě velkého zájmu jej mohu pro přehlednost umístit i na tuto stránku.
Komentáře
Okomentovat