MLČOCH NENÍ MENTÁL

Nevidomý ráno vstal, zapnul si počítač a začal se věnovat svým záležitostem. Zřejmě ho nenapadlo, že ráno se snídá. Alespoň to tak vypadá. Několikrát se stěhoval a mezitím začal bydlet na internátě, takže v kuchyni rodičů se neorientuje. Ani by to nemělo cenu – vždyť kdoví, co bude po škole. Tady stejně do budoucna zůstat nemůže, je tu špatná dopravní dostupnost. Musel by si tedy o snídani říct. Ale on to neudělá, přestože má hlad. Není snad mentálně postižený? Matka lomí rukama a diví se, jak to, že si takový inteligentní jedinec, který ve škole prospívá s vyznamenáním, nedokáže říct o jídlo. Vždyť je to, proboha, taková základní věc!!!

Opravdu???

Samozřejmě, že je to i o povaze...

ÚSKALÍ SKRYTÉ ASISTENCE

Nevidomý se občas může dostat do situace, kdy navzdory věku nemůže samostatně uspokojovat své základní potřeby. Může to být např. v těchto případech:

-          dospívající nebo dospělý nevidomý se domácí práce ještě nenaučil

-          nevidomý nemá k jejich výkonu podmínky (např. matka má v kuchyni svůj systém a nesnese dalšího pomocníka, věci jsou pokaždé na jiném místě apod.).

-          rodina se několikrát přestěhovala a nevidomý plánuje bydlet jinde

-          byt nevidomého je v rekonstrukci, takže musí bydlet u jiné osoby

-          a další podobné

Někdy může být taková situace dlouhodobější. Pro ilustraci uvedu vlastní příběh:

    Skoro do mých šestnácti let jsme bydleli na jednom místě. K vaření jsem se moc nedostala, protože maminka neměla trpělivost učit mě tak dlouho a takovým způsobem, jak bych potřebovala. Ale postupně jsem dokázala umýt a uklidit nádobí, vzít si něco drobného na snídani, namazat chleba (i když velice neesteticky a neohrabaně), něco nastrouhat nebo oloupat (ovšem ne brambory, ty mi moc nešly), vyluxovat (i když trochu zvláštním způsobem), zamést smetáčkem a lopatkou, vydrhnout vanu, převléknout postel a možná ještě něco dalšího.

    Pak jsme se ale přestěhovali a já odešla na internát. Domů jsem jezdila jednou za měsíc na víkend, na svátky a na prázdniny. Mezitím se tam pochopitelně zaběhl nějaký systém, věci byly uspořádány nějakým způsobem a pro všechny bylo výhodnější, když mě do toho nikdo příliš nezasvěcoval. Vidící lidé si navíc často vytvářejí podmínky, které nevidomému nemusí vyhovovat. Už jsem vlastně nebyla doma, ale na návštěvě. Kdybych se měla podílet na chodu domácnosti tak jako dřív, některé věci by se možná musely přizpůsobit. A to není na ten jeden víkend praktické. Takže jsem udělala jen občas nějakou drobnější práci, např. oloupala česnek nebo pověsila prádlo.

    Navíc jsem měla hodně studijních povinností (studovala jsem dva hudební nástroje a všechny skladby jsem se učila nazpaměť) a jiných adolescentních starostí. Na internátě sice byla možnost cvičné kuchyňky, ale tam se často potkalo více nevidomých najednou, takže si člověk ani při nejlepší vůli nemohl osahat a vyzkoušet všechno sám. Navíc bych si potřebovala stejnou věc zopakovat několikrát, abych se ji opravdu naučila.

    Mé studium trvalo sedm let, během kterých proběhlo ještě další stěhování. Naučila jsem se vytírat podlahu (hadrem a trochu krkolomně, ale poctivě), jinak se ale má situace nezměnila. K mytí nádobí mě skoro nepustili, protože jsme kvůli špatně vyvrtané studně měli méně vody a já jsem jí spotřebovala o něco víc. V posledním roce jsem měla méně hodin, a tak se mi nevyplatilo chodit pokaždé do jídelny. Začala jsem tedy víc nakupovat. Nevařila jsem, protože ve společné internátní kuchyňce, kde se realizovali samí vidící adolescenti, by to nebylo to pravé ořechové. Nejlepší je to ve svém, kde si člověk všechno sám přehledně uspořádá a ví, kam si co dal. Ale dokázala jsem si uvařit čaj a čínskou polévku, ohřát hotovku v mikrovlnce a namazat a obložit si nějaký ten kus pečiva.

    Ihned po dokončení konzervatoře jsem se provdala za nevidomého muže. Původně jsme si mysleli, že se krátce po svatbě přestěhujeme do vlastního bytu, kde se budu moci naučit všechny domácí práce. Jenomže se nám protáhla rekonstrukce, takže jsme stále závislí na skryté asistenci.

    A tím se dostávám k tomu, co to vlastně ta skrytá asistence je. Když zůstaneme u souvislosti mého příběhu, je to vlastně všechno, co za mě dělal nebo dělá někdo jiný a co by si osoba bez zdravotního postižení v mém věku už dokázala udělat sama (že to někteří nedělají, to už je jiná věc). Samozřejmě sem patří i přečtení dopisu, doprovod na úřad nebo k lékaři a o dovolené ani nemluvím.

Miroslav Michálek k tomu říká:

„A co nejbližší, tedy manželka? Kolik času a energie mi věnuje? Už ani nechci jet k mému oblíbenému živlu, k moři, protože moje dovolená v neznámém prostředí je docela náročná práce pro vidící partnerku. Po návratu jsem vždycky říkával: „Teď by sis měla vzít pár dnů dovolené ty, jen to moře už tu není.“ ...“ (http://www.nevidomimezinami.cz/main/nmn/Texty/O_zivote_bez_zraku/Zijete_autonomni_zivot.html)

    Skrytá asistence mezi partnery je samozřejmě jiná kapitola a nebudeme se jí zde věnovat. Radši se vraťme k té přibližně dvacetileté osobě, které maminka celé léto chystá snídani. Jaké to pro ni asi je?

NECHCI PŘIJÍT NEVHOD

Pokud chce vidící člověk požádat druhého o laskavost, může si zrakem zkontrolovat, jestli dotyčný zrovna nemá něco na práci. Nevidomý takovou možnost nemá. Samozřejmě se vždycky může zeptat, ale to pak hrozí, že ten druhý nedokončí svou práci v klidu, protože bude vědět, že nevidomý má nějakou neuspokojenou potřebu, jejíž uspokojení závisí na něm (případně na jeho liknavosti). A to i v případě, že je požadavek nevidomého uvozen větičkou „Až to bude možné ...“.

    Je to samozřejmě o povaze a citlivosti konkrétního nevidomého, nicméně třeba já jsem dlouho bojovala s faktem, že už tím, že vyslovím svůj požadavek, dávám někomu jinému úkol a vytvářím na něho tlak, protože co když nebude moci v klidu a beze spěchu dokončit jinou práci, když bude vědět, že mám hlad? Představte si třeba, že jste si právě sedli s tím, že si dáte na půl hodinky nohy nahoru, a najednou někdo přijde a něco potřebuje. I kdyby vám tu půlhodinku dopřál, jak byste si ji užili, kdybyste věděli, že někdo, koho máte rádi a kdo je na vás závislí, stejnou půlhodinku něco postrádá?

MUSÍ TO BÝT ZROVNA TEĎ?

    Svou troškou nebo spíš spoustou do mlýna mohou přispět i pečující osoby. Pokud někdo přijde s nějakým požadavkem v tu nejnevhodnější dobu, dokáže to pořádně naštvat. A tak není divu, že si občas člověk neodpustí podrážděnou poznámku typu: „Musí to být zrovna teď?!“, případně křikne: „Zrovna když mám nejvíc práce!“. Ani pro vidomé dítě není taková reakce ideální, nicméně se může naučit, že v určitých situacích se na maminku prostě nemluví. Nevidomý však druhému nevidí bezprostředně na ruce, takže vhodnost svého požadavku často nemůže ovlivnit vůlí. Pak je vlastně kárán za něco, co neovlivní. Z takových zážitků si pochopitelně odnáší obavy a může mít zábrany si o cokoli říct.

    Samozřejmě záleží i na citlivosti konkrétního nevidomého. Já, která jsem se v sedmi letech pozvracela do postele a spala v tom celou noc, protože jsem nechtěla nikoho rušit, a o lepidlo jsem byla schopna požádat až pod pohrůžkou poznámky (to už, podotýkám, o dva roky později), budu asi zážitek „Musí to být zrovna teď?“ vnímat jinak než někdo, koho ani nenapadne, že by se svět mohl točit i kolem něčeho jiného než jen kolem jeho potřeb.

JE TO PROSTĚ NESTANDARDNÍ

Když se občas maminka obávala o mé mentální zdraví s tím, že si nedokážu ani „normálně říct o snídani“, snažila jsem se ji přesvědčit, že to nemusí být zase tak podivínské. Pokud někoho štve, že má doma inteligentního mlčocha, začne se divit, proč jeho potomek nezvládá základní věci a nedokáže si o něco „normálně“ říct. Kdo se dokáže odeštvat alespoň natolik, aby se trochu zamyslel, možná mu dojde, že ono to s tou normálností není zase tak jednoznačné. Pojďme se podívat na to, co udělá normální dvacetiletá osoba, když se chce najíst:

    Pravděpodobně otevře linku, ledničku, chlebník či jinou zásobárnu, případně všechno dohromady a něco si připraví. V žádném případě nemusí čekat, až se rodiče vyspí. Jakákoli nutnost říct si o snídani (ale i o cokoli jiného, např. doprovod na úřad nebo přečtení textu) u ní odpadá. Pokud tedy chceme po nevidomém, aby si ve dvaceti letech řekl o snídani, chceme po něm vlastně něco nadstandardního, co jiná osoba jeho věku vůbec nemusí řešit. Není tedy třeba nutit nevidomého, aby se, proboha, naučil říct si alespoň o základní věci, s tím, že jeho sociální dovednosti jsou nedostatečné. Komunikace se dá rozvíjet i jiným, mnohem zdravějším způsobem. Vystavování nevidomého trapným, ponižujícím nebo rozpaky vyvolávajícím situacím může jejímu rozvoji naopak uškodit.

KOMPENZACE HANDICAPU

    Někdo by mohl namítnout, že nevidomý si říct o své základní potřeby umět prostě musí, protože tím vyrovnává svůj handicap. Opravdu ke svému životu potřebujeme mnoho nestandardních postupů. Je ale nutné se zamyslet, jaký mají praktický význam. Např. ovládání počítače bez myši pomocí klávesových zkratek je také složitější, nestandardní postup. Bez jeho zvládnutí by si ovšem nevidomý v dnešní době neporadil. Je to tak i se snídaní?

ZDRAVÝ SELSKÝ ROZUM

    Pokud rodinný příslušník ví, že nevidomý si z nějakého důvodu nemůže sám nachystat snídani, s největší pravděpodobností mu ji nachystá, aniž by mu to musel kdokoli připomínat. Na takové, kteří by nechali nevidomého hladovět, by zřejmě jeho schopnost říct si o základní potřeby neplatila. Samozřejmě to neplatí absolutně – u pečujících osob, trpících diagnózou, jejíž součástí je zapomínání, je pochopitelně situace složitější.

CO KDYŽ BUDEŠ V CIZÍM PROSTŘEDÍ?

    Rodiče se často obávají, že si jejich mlčoch neporadí v neznámém prostředí, kde musí mít ostré lokty, protože nikdo není zvědavý na jeho snídani. I tahle obava je iracionální. Samozřejmě se mi může stát, že se na nějaké odpolední akci nedozvím, že na stole je občerstvení, protože se stydím zeptat a nikoho nenapadne mi to říct. Nemyslím si však, že by to byla nějaká závažná újma (navíc v takovém případě je opravdu spíše na ostatních, aby mi to sdělili).

    Na vícedenních pobytech bývá často strava připravována pro všechny. Vzhledem k tomu, že nevidomý bude nutně potřebovat pomoc s orientací v novém prostředí, je velmi nepravděpodobné, že by někde zůstal sám. No a když pojedu k někomu na několikadenní návštěvu, uspokojení mých základních potřeb bude povinností hostitele a nebylo by ani slušné, abych si o ně říkala. Nepředpokládám, že bych přes noc zavítala k nějakým sadistům.

JAK MŮŽEŠ CHTÍT BYDLET SAMA?!

    Další otázka, se kterou jsem se setkávala, byla, jak mohu chtít bydlet sama, když si neumím říct ani o snídani. Nevidomý, který bydlí sám, opravdu musí umět komunikovat, protože bez toho by si kupříkladu nedokázal nakoupit. V obchodě, na úřadě nebo v bance opravdu musí říct, co chce. Jenže tam jsou lidé, kteří za to jsou placení. Prodavačka v obchodě nedělá skrytou asistenci, ale jen plní svoji povinnost. Proto jí bez problému řeknu, že chci půlku chleba, dvacet deka šunky, dva plátkové sýry, mléko, med, tamto a onohle, a ještě se zeptám, jakou značku tam mají a co je právě v akci. A o tom, že je obrovský rozdíl, jestli ráno poprosím maminku o snídani, nebo otevřu lednici a připravím si něco, co jsem si sama nakoupila, už snad ani mluvit nemusím. Obojí vyžaduje úplně jiné dovednosti.

CO ŘÍCI NA ZÁVĚR?

Snad jen: Nebojte se o své mlčochy. Myslím, že se v životě neztratí. Co je lepší? Neumět si říct o snídani, ale dojít si nakoupit a umět si uvařit, nebo o všechno jen žádat někoho jiného a sám neumět nic?