NA PSYCHIATRA, NEBO NA KUS ŘEČI? - CO SE ŘVOUCÍM NEVIDOMÝM?

    Pár měsíců po mém nástupu do prváku jsme se školním sborem zpívali v pražském divadle Hybernia. Doprovázeli jsme sólový zpěv a hru na kytaru nějakého nevidomého Afričana. Byla to taková řízená improvizace, kdy jsme sice v notách měli napsané, co přesně máme zpívat, ale nikdo dopředu nevěděl, kolikrát se to zopakuje. Že to určuje sólista podle své aktuální nálady, jsme se dověděli v podstatě až na generálce.

    Nějak jsme se nemohli sejít a nikdo nevěděl proč. Všimla jsem si, že sólista zpívá o jeden refrén méně, než máme v notách, a tak jsem na to upozornila. Prostor sálu byl obrovský a byla tam ozvěna, a tak jsem považovala za vhodné promluvit dostatečně nahlas, aby mě všichni slyšeli. Nevěděla jsem ale, že v místnosti jsou zapnuté mikrofony. Místo toho, aby mě na to někdo taktně upozornil, se ozvala pološeptem pronesená poznámka o psychiatrovi. Dotyčná se zřejmě vůbec nesnažila být nenápadná, možná jí ani nevadilo, že ji poznám. Podotýkám, že na škole byli ještě další nevidomí. Sbormistr zkušenost s nevidomými sice neměl, ale charakteru pobral o něco víc než má starší spolužačka. Reagoval pouze na mou poznámku a přešlap s mikrofony nijak nekomentoval.

    S příliš silným hlasem jsem ale měla problém i jinde než v koncertních sálech. Vyrůstala jsem ve dvougeneračním domě, kde jsme na sebe navzájem volali z patra do přízemí a zpátky. Má původní rodina je navíc velmi hlučná, někdy mluví všichni jeden přes druhého a vzájemně se překřikují. Ostatní však na rozdíl ode mě vidí prostor, ve kterém se nacházejí, a dovedou mu tak lépe přizpůsobit sílu svého hlasu (většinou).

    Na základce to nikdo neřešil, akorát maminka mi hlavně v autobuse říkávala, ať tak neřvu, že na to nikdo není zvědavý. Pokaždé jsem se ohradila, že mluvím normálně. Ne že bych se vůbec nesnažila s tím něco dělat, ale měla jsem velmi malou motivaci. Hlavně proto, že bych sama ráda uvítala, kdyby na mě lidé mluvili hlasitěji. Obzvlášť v hlučném prostředí jsem druhého hůř slyšela, protože jsem se na něho nemohla podívat, abych se zaměřila pouze na jeho hlas (naslouchadlo nemám, ale zraková vada někdy stačí). Takže jsem chtěla ostatním ulehčit, co mně samotné dělalo problém.

    Když jsem přišla na Deylák*, začali si mého problému všímat zejména starší spolužáci. Měli jsme tam docela malou jídelnu, takže se tam nic neztratilo. Nevidomých tam bylo víc, ale ostatní měli buď situaci zvládnutou, nebo přirozeně tišší hlas, anebo kombinované postižení, ti se však řadili do jiné kategorie. Mnou se alespoň v naší internátní subkultuře převážně pohrdalo (omlouvám se těm pár známým, kteří mě skutečně bez výhrad přijímali, a méně výrazným postavám, které byly neutrální a o nichž jsem nevěděla). Byla jsem i jinak zvláštní, šla jsem trochu proti proudu, a to se ne každému líbilo. Silný hlas na mě navíc už z dálky upozorňoval a věřím, že na některé, zejména méně spontánní povahy mohl působit rušivě.

    Svou nelibost mi dávali najevo nejen vidící, ale i někteří nevidomí. Jejich postoj vůči mně asi nejlépe vystihuje zmíněná poznámka o psychiatrovi. To, že je můj problém vlastně normální, jsem se dověděla až mnohem později.

    Když jsem se třeba na hodinách v rámci diskuse k něčemu vyjadřovala a spolužáci se do toho začali polohlasem bavit, začala jsem zesilovat hlas, protože jsem si myslela, že budu špatně slyšet. Mě samotnou jejich hovory rušily, pokud se ozývaly třeba do výkladu vyučujícího, a tak jsem měla dojem, že to ostatní mají stejně. Stejný problém jsem mívala i v jídelně, kde býval často hluk.

    Nepřijetí ze strany ostatních studentů jsem cítila ve vzduchu. Jejich narážky si už nepamatuji – snažila jsem se být přátelská a chovat se, jako by žádné nebyly, takže jsem je pozapomínala. Vzpomínám si však na poznámku jedné studentky, která si zřejmě myslela, že mi tím prokáže tu nejlepší službu: „Simčo, ztiš se, nejseš tady sama!“ Vzhledem k tomu, že jsem nebyla předškolák, ale šestnáctiletá slečna, poslechnout takovéhle napomenutí by pro mě bylo ponižující. Tak jsem pouze švejkovsky odpověděla, že vím, že tu nejsem sama, a pokračovala v rozhovoru stejným způsobem.

    Nevím, jestli podobných prohlášení na moji adresu bylo víc, ale zřejmě ano. Můj problém mi spolužáci vyřešit nepomohli, naopak možná přispěli k tomu, abych ho neřešila. Doteď nemám ráda, když mi někdo řekne, abych se ztišila. Mám chuť jít do vzdoru a záměrně neposlechnout, obzvlášť když dotyčný řekne něco jako „Docela mě rušíš.“, „Nebereš ohled na to, že ...“ apod. I když se třeba s někým bavím a o ztišení jsme požádáni oba, mám pocit, že jediný pachatel jsem já, že jsem špatná a nepřijatelná. Od manžela mi to nevadí, protože má sluchové postižení a používá sluchadlo, ale i tam jsem radši, když si to pohlídám sama, aniž by mi to musel říkat. Samozřejmě jsem dospělá, takže nedělám žádnou výraznou revoltu, ale přesto je to znát.

    Asi nejlépe se k mému problému postavila lektorka kurzu neverbální komunikace pro nevidomé, kterým jsem před dvěma lety prošla. Poskytla mi jasnou, ale citlivou zpětnou vazbu. Řekla mi, jak síla mého hlasu zapůsobila přímo na ni, a nezapomněla dodat, že se to děje více nevidomým.

Příště si k tomu povíme trochu teorie.

Poznámka:

Deylák =slangové označení pro Konzervatoř Jana Deyla (která byla dříve konzervatoří pro zrakově postižené).