A VRÁTÍ SE TY DOBRÉ SKUTKY?
Dnes tu máme opět názor vidícího, shodou okolností toho
samého jako v minulém článku:
„Když
potkám nevidomého, vždycky mu nabídnu pomoc, protože si vzpomenu na tebe.
Myslel jsem si, že se mi ty dobré skutky vrátí tím, že někdo pomůže tobě. A teď
se dovídám, že pomoc kolemjdoucích nepřijímáš!...“
Náš vidící měl zkrátka to štěstí, že se pokaždé setkal
s nevidomým, který jeho nabídku využil. To ovšem v žádném případě
není pravidlem, protože to už z principu nemůže být typické pro všechny
nevidomé.
I VIDÍCÍ PŘIJÍMAJÍ POMOC V RŮZNÉ MÍŘE
Ani mezi lidmi bez postižení to nefunguje tak, že by každý
přijímal veškerou pomoc, která je mu nabídnuta. Někdo je rád, když mu při
vaření nabídne pomoc snaživý potomek či partner. Jiného to zase doslova štve,
protože potřebuje mít všechno pod kontrolou, a to přeci nejde, když se nám do
toho někdo plete.
Mezi lidmi bez postižení se tedy
s odmítnutou nabídkou pomoci setkáváme naprosto běžně a nikoho to
nepobuřuje. Nikdo netvrdí o druhém, že je nevděčný či sobecký, a nemá pocit, že
se mu jeho ochota nevrací. Nevidomý člověk je úplně stejný jako člověk bez
postižení. Má tedy i právo projevovat stejné povahové rysy a dostávat stejně
respektující přístup.
A CO TY DOBRÉ SKUTKY?!
Existují situace, kdy se nevidomý bez pomoci prostě neobejde
(např. dopravní výluky či chůze po neznámé trase). Někdo může mít navíc problém
říct si o pomoc, takže bude raději půl hodiny bezmocně čekat, dokud ho někdo
neosloví. Předpokládám, že nikdo z vás nevidí lidem do hlavy, aby předem
poznal, co ten konkrétní nevidomý, kterého zrovna vidí stát před přechodem, právě
potřebuje a co mu nejlépe vyhovuje.
Náš vidící (stejně
jako mnozí jiní) měří dobré skutky pouze podle úspěšných nabídek pomoci.
Podívejte se ještě jednou pozorně na předchozí odstavec. Nevím jak vám, ale mně
z něj vyplývá, že největším dobrým skutkem je samotná nabídka. Je jedno,
jestli ji nevidomý přijme, zdvořile odmítne nebo na ni nezareaguje, protože se
zrovna pekelně soustředí na novou trasu. Důležité je, že VY
jste našli v sobě dostatek ochoty, možná i překonali svůj
ostych a zeptali se nevidomého, jestli něco nepotřebuje.
A CO BY TEDY IDEÁLNĚ MĚL ŘÍCT NÁŠ VIDÍCÍ?
Náš dialog by mohl vypadat třeba takto:
On: „Když vidím nevidomého, vždy mu nabídnu pomoc, protože
si vzpomenu na tebe. A co ty? Nabízejí ti kolemjdoucí pomoc?“
Já: „Jo, hodně.“
On: „To jsem rád. Alespoň se mi ty dobré skutky vrátí tím,
že vím, že kdybys potřebovala pomoc, máš kolem sebe ochotné lidi. I když pomoc často
nepotřebuješ, máš ji k dispozici, kdyby něco. A to je hlavní.“...
Komentáře
Okomentovat