CHUDINKA AUTÍČKO aneb TAKHLE RADĚJI NE - Pokus o návod, jak se vypořádat s mimořádnými situacemi na ulici

    Stála jsem na tramvajové zastávce na pražské Národní třídě a čekala na tramvaj. "Čím chcete jet?" zeptala se mě jedna paní středního věku (alespoň myslím). Nejprve jsem neřekla nic, jelikož jsem se zrovna soustředila na přijíždějící tramvaj. Když však paní dodala, že to je devítka, poděkovala jsem a vysvětlila jí, že mi nemusí říkat, protože mám vysílačku. Nechtěla jsem, aby tam se mnou zbytečně čekala jen proto, že by se domnívala, že musí. Pak jsem se omluvila za předchozí nekomunikativnost a počala vysvětlovat, že mi to zkrátka trvá, když se soustředím, a že je dobře, že se zeptala. Paní vypadala chápavě a příjemně.

    Zatímco jsem cosi říkala, požádala mě, ať jdu kousek dopředu, aby mohlo projet auto (!), uchopila mě a pokoušela se mě odtáhnout. Já jsem ho také slyšela. Zastavilo jen kousek vedle mě. Možná to byli ti popeláři, které jsem při příchodu od metra obcházela. Přede mnou hučela odjíždějící tramvaj. Dopravní prostředky často slyším blíž, než ve skutečnosti jsou, proto se od nich držím v uctivé vzdálenosti, přestože chodník se zastávkou Národní třída je docela široký.

    "Pojďte kousek dopředu, jede auto," řekla mi paní a tahala mě za loket ve snaze mě odvézt. Na mě to ale bylo příliš rychlé. Nechápala jsem, proč by tady, po chodníku (!), mělo projíždět nějaké auto, a vpředu, kam mě paní táhla, nemilosrdně hučela odjíždějící devítka. Racionálně jsem věděla, že by mě nezavedla pod tramvaj, ale náhlost situace byla silnější. Hněvala jsem se na to auto, které přeci patří na silnici, proč jede skrz tramvajovou zastávku včetně reliéfní dlažby u předních dveří. Už párkrát jsem tu něco takového viděla, jednou auto dokonce nezastavilo a projíždělo těsně kolem mě, až jsem vyděšeně uskakovala dopředu, protože jsem jeho hlasité hučení slyšela velmi blízko a cítila se ohrožena. Tohle sice stálo, ovšem představa, že jakmile udělám krok dopředu směrem k tramvajovým kolejím, začne to přímo za mnou hučet a nebude zde bezpečná hranice chodník-silnice, mě naplňovala děsem.

    "Prosím Vás, ne, tam jede tramvaj!" ohradila jsem se proti požadavku. "Tak dozadu," pospíšila si paní s náhradní variantou. Ani dozadu jsem nechtěla. Odmítala jsem připustit, že by kolem mě ta hučící obluda projela, když tady navíc nemá co dělat. Už si přesně nevzpomínám, co jsem říkala, jen si vybavuji, že jsem kupodivu nemlčela a neustále vyjadřovala odmítavý postoj. Paní nemohla chápat klaustrofobické pocity z hučících dopravních prostředků, protože sama nebyla zvyklá orientovat se sluchem. Začala být netrpělivá a podrážděným hlasem se mě snažila přimět k poslušnosti. Už dříve jsem při takových situacích zůstávala stát na místě, většinou mě ovšem vysvobodila přijíždějící tramvaj.

    Teď to ale trvalo o pár vteřin déle. Chtělo se mi rezolutně prohlásit, že to auto tady nemá co dělat, takže mu nebudu ustupovat. V koutku duše jsem si ale říkala, co když má nějaké zvláštní oprávnění jezdit přes tramvajovou zastávku, o kterém nevím. A právě proto, že mi o žádném takovém oprávnění nikdo nic neřekl, bych před autem neustoupila, i kdybych toho byla schopna. Nepovažovala bych to totiž za správné. Vidící před takovým kolosem klidně ustoupí a není to pro ně problém, proto neřeší, jestli auto na chodník patří. Já to ale řešit musím, protože jsem takovým počínáním dotčena. Kdybych prostě uhnula, nikdo by netušil, jakou paniku uvnitř prožívám. Nedala bych najevo, že jsem se situací nespokojena, a nikdo by tedy nepovažoval za nutné ji řešit.

    Neměla jsem ale dostatek informací, a tak jsem neudělala nic a zasekla se na místě. Procesor Mozek byl příliš vytížen a odmítal plnit další příkazy. Podrážděná paní do mě stále hustila, že auto je na chodníku a potřebuje projet a že tu kvůli mně čeká. Zachránil mě až příjezd mé tramvaje. Pokud dotyčné auto skutečně nemělo žádné zvláštní oprávnění jezdit po chodníku skrz zastávku, bylo by to celé pro jeho řidiče skvělým ponaučením, nebýt oné aktivní paní. Ta se mu totiž zřejmě jala objasňovat, proč musel tak dlouho čekat. Nicméně si to vyložila po svém. Ze dveří tramvaje jsem slyšela, jak mužský hlas říká, že to chápe, a nakvašená dáma vysvětluje, že "slečna to odmítá pochopit". Celou cestu mě pak napadalo, co všechno jsem bývala mohla udělat jinak, aby to neskončilo takhle hloupě, kdybych byla trochu více při smyslech. Tak příště.

    Druhý den mi má instruktorka prostorové orientace vysvětlila, že se paní cítila dotčena, když jsem odmítla její pomoc, tudíž auto, kterému jsem komplikovala poklidnou cestu, začala vnímat jako oběť a své rozhořčení obrátila proti mně. Tenhle pohled mě jako nevidomou vůbec nenapadl. Popisovaná situace byla každopádně hodně náročná pro všechny strany. Já jsem tak docela nerozumněla příčině jejího vzniku a paní, jež měla zřejmě minimální či žádnou zkušenost s nevidomými, si s mým stresem a nejistotou nedokázala a ani nemohla poradit. Možná by to nedovedl ani člověk se zkušeností, jelikož každý nevidomý je jiný a reaguje trochu jinak. Někdo je pohodář a velké, hlučné auto na chodníku by jej nevyvedlo z míry, někdo by naopak nejen neuhnul, ale ještě by do něj začal třískat holí a hlasitě nadávat. Ačkoli jinak nejsem moc příznivcem vzteklounů, v této situaci bych i pro hysterický záchvat některého z nevidomých měla pochopení.

A TEĎ TROCHU POZITIVNĚJI

aneb

JAK NA TO

    Nebyla bych to já, abych při zprostředkování pocitů a prožívání nedala k dispozici i nějaký ten pokus o východisko. Pokusím se zde tedy nastínit způsob, jak lze v podobných případech předejít zbytečnému napětí. S dovolením se budu držet prožité situace s autem. Ne proto, abych se zde vypsala z nějaké skutečné či domnělé nespravedlnosti, ale prostě proto, že vymýšlení jiného příkladu by bylo velmi náročné a výsledek nevěrohodný. Snad mi to tedy prominete. Níže uvedené zásady samozřejmě neplatí pro ohrožení života nebo zdraví (např. kdyby přede mnou auto nezastavilo).

    Mimořádné okolnosti v prostředí mohou být zejména při zvýšené frekvenci hluku pro nevidomého stresující a nejasné. V zátěži pak nemusí flexibilně reagovat na neobvyklé pokyny, které jsou s nimi spojeny (např. právě požadavek ustoupení před autem na chodníku). Kolemjdoucí mi sice naprosto správně poskytla popis vzniklé mimořádnosti - na chodníku je auto, které chce projet v místě, kde stojím. Tento požadavek se mi však zdál nevhodný a nerespektující mou potřebu klidně a bezpečně čekat na tramvaj (tedy aby byla zachována hranice chodník-silnice dle předpisů, a já se tak cítila bezpečně).

    V takovém okamžiku tedy popis a požadavek nestačí. Ve stresové situaci mohou být navíc kolemjdoucí nedůvěryhodní, protože nemají zkušenosti s nevidomými. Je tedy potřeba poskytnout i zdůvodnění, v tomto případě proč je nutné, aby auto jelo po chodníku. Např. "Je tady auto, které potřebuje projet po chodníku, protože má velký náklad a na silnici by se nevešlo, pojďte kousek dopředu." Taková informace je sice pro vás samozřejmostí, protože auto přesně vidíte, nevidomý to ale automaticky vědět nemusí, proto je dobré mu to v případě nutnosti sdělit. Jeho stres se tím může zmírnit, protože najednou situaci lépe porozumí. Pochopí, že nejde o bezohledné chování jiné osoby, které mu jen zbytečně komplikuje život, ale o nutnou mimořádnost, kterou nelze jinak vyřešit.

    V případě, že mimořádná situace vznikla pohodlností (např. řidič má možnost jet jinudy po silnici, chce si však zkrátit cestu, proto to vezme přes zastávku), respektujte volbu nevidomého, je-li to možné. Jestliže mimořádnost sice nebyla nutná, ale její aktuální stav je neúnosný (např. tím, že auto zastavilo a nemůže jet dál, znemožňuje přístup na zastávku dalším cestujícím, protože jeho zadní část blokuje celý chodník, který je zde o něco užší než u předních dveří), i tuto informaci sdělte. I v případě, že nevidomý používá zastávku každodenně, nemusí mít jasnou prostorovou představu o celém místě a nezná ani rozměry a polohu překážky (když vedle mě z jedné strany zlověstně hučí auto a z druhé strany paní, těžko si budu překážku ohmatávat).

    Snažte se působit vyrovnaně, situaci pomyslně zpomalit a nevidomému klidně vysvětlit. Představte si, že máte na vyřešení problému spoustu času. Netrpělivost a podráždění mohou vzbudit nedůvěru a na nevidomého, jenž má co dělat i sám se sebou, přenášíte ještě váš vlastní stres, čímž ve výsledku ještě více znemožňujete vyřešení problému. Je-li nevidomý v problému, který svou neschopností nebo neochotou vytvořil, skutečně v právu, buďte solidární s ním, nikoli s druhou stranou, která si obtíže (např. delší čekání) zavinila sama. Problém sice vznikl kvůli nevidomému (kdyby tam nebyl, auto by odjelo a vše kolem by pro vás mělo hladký průběh), "pachatelem" však je ten druhý. Nevidomí (stejně jako příslušníci každé menšiny) jsou zde ve velmi nevýhodném postavení, protože jim může dělat problém, co je pro vás hračkou. Logicky se pak budou bránit proti nespravedlnostem či nerespektování jejich situace a budou se snažit okolí (které o obtížích ne vždy ví) obeznámit s nutností nápravy způsobem, jakého jsou v danou chvíli schopni. Ten však vzhledem ke vzniklé zátěži nemusí být vždy ideální.

    Proto se snažte vyvarovat odsuzování nevidomého za neochotu řešit "pachatelův" problém. Místo "on to odmítá pochopit" by mělo zaznít něco jako: "Prosím vás, proč nejezdíte po silnici? Víte, jak to musí být pro toho nevidomého nepříjemné, když stojí na zastávce a Vy mu tam projedete těsně kolem?" Zbytečně ale situaci nevyhrocujte a podobný kontakt s "pachatelem" nevyhledávejte. Pokud se na nic neptá a mlčky čeká, není nutné jej hned osočovat. Je-li to možné, klidně nechejte situaci tak, jak je. Jestliže potřeby nevidomého potlačíte a prostě ho odtáhnete, nemusí se druhá strana vůbec dovědět, že mu působí fyzické či psychické komplikace.

    To, co jsem popsala v předchozích řádcích, je samozřejmě ideální stav, jak by věci měly vypadat. Uvědomuji si však (a jistě nejen já), že podobné situace jsou zátěží nejen pro nevidomého, nýbrž i pro vidícího, který nechápe, proč nelze udělat "šup, šup" a bleskově odstranit neobvyklý zádrhel, jak je zvyklý. Osobní limity neumožňují plnit všechny psané pokyny v terénu. Ostatně i já jako nevidomá bych se v ideálním případě měla na potřebné informace doptat. Jak jste ale viděli v praxi, v důsledku stresu a náhlosti situace se mi to nepodařilo. Nebuďte tedy zbytečně sklíčeni, pokud něco nevyjde tak, jak by mělo.

    Omlouvám se všem, kterým se dnešní text zdál příliš dlouhý, těžký a negativisticky zabarvený. I já sama bych situaci s autem raději popisovala jako akční vyprávění. To by se ale nikdy nedostaly ven pocity, které nejen v ní hrají velkou roli. Mým úkolem je zde pokusit se popsat prožívání nevidomého, proto si dovoluji vkládat na ramena čtenářů tento kříž. Pohledu z této perspektivy se navíc zatím příliš nevěnuje pozornost. Jsem tedy nucena vypsat vše do detailů, abych nebyla napadnutelná. Na jedné straně jsou zde vidící bez zkušeností, pro které je nabídka pomoci velmi citlivou otázkou. A na straně druhé nevidomí, kteří se navzájem občas podezírají z přílišného vymezování se a přílišných požadavků na zdravou populaci (a co si budeme povídat, u některých jedinců je to oprávněné). Ti by mě mohli snadno obvinit z přílišného přehánění a vyhrocování, a série Já slepá v ulicích by se tak mohla stát nedůvěryhodnou pro potenciální vidomé čtenáře. Děkuji tedy za pochopení všem, kteří dočetli...