KDYŽ SE VÁS TO NETÝKÁ, NECHŤ PROMLUVÍ ETIKA aneb KDO SE CHCE VÍCE DOVĚDĚT O FORMULACÍCH

Různí lidé mají různé zkušenosti. Co činí jednomu problém, může být pro druhého hračkou. S čím jeden musí urputně bojovat, druhému ani nepřijde na mysl. Není tedy divu, že pod mým článkem "NESPRÁVNÁ FORMULACE MŮŽE NĚKDY PŘIVÉST DO ROZPAKŮ" (na Facebooku, zde pod stejným štítkem) se objevily reakce lidí s odlišnými zkušenostmi. Aby snad vidící čtenáři nebyli onou skutečností zmateni, dovoluji si zde vypíchnout komentář jedné mladé ženy, abych se následně dopracovala k nějakému objektivnímu závěru:

"Ahoj Simčo, čtu si tady tvůj článek a s některými body si dovolím polemizovat:

Otázka "kam jdete": Mě se na ni ptá taky dost lidí. Samozřejmě, můžu to brát jako ty, že kdo ví, s jakým úmyslem se mě ten člověk na to ptá. Je to jen řečnická otázka, ptá se, aby mi mohl nabídnout co nejefektivnejší pomoc, nebo se ptá proto, aby pak za mnou potichounku šel, mohl mě sledovat a třeba okrást? Já to dělám tak, že nejsem zarytě proti, v podstatě vždycky odpovím, ale samozřejmě třeba neřeknu rovnou cíl cesty. Třeba jedu do knihovny a řeknu: "Ále, tady jenom na Kobližnou." Nebo: "Ale jenom tady na zastávku." Víc jsem mívala nahnáno, když mi někdo chtěl pomáhat na mé cestě domů. To samozřejmě bylo v mém zájmu, aby ten cizí člověk nevěděl, kde bydlím. Tak jsem taky odpověděla: "Dobrý, já jdu už jenom tady kousíček a už Vaši pomoc dál nepotřebuji, moc děkuji, že jste mi pomohl, ale tady už trefím, mějte se pěkně a NA SHLEDANOU", čímž dám najevo, že už ten člověk se mnou nemá chodit. A když jsem třeba někdy měla divný pocit, tak jsem si třeba zapálila a stála na místě, takže toho člověka, pokud by měl úmysl tě sledovat s cílem třeba okradení, to nebude bavit čekat, když neví, jak dlouho tam budeš stát. Anebo se jednou na mě nalepil nějaký opilý člověk a ptal se mě, na jaké zastávce vystupuju, že by mi pomohl. Toho jsem se samozřejmě bála, takže jsem mu řekla zastávku dřívější. No a když ta zastávka potom byla a já jsem nevystupovala, tak on pak vehementně, že musím vystoupit - vypadal totiž, že kdybych mu řekla, že nakonec jsem si to rozmyslela a ještě vystupovat nebudu, že by se mnou jel taky dál -, tak jsem radši vystoupila, řekla mu, ať už jde, že už tady nikam dál nepojedu, počkala jsem, až odešel, nastoupila jsem do další šaliny a jela jsem do cíle své cesty.

2. Kam potřebujete?

Simi, mám pocit, že jsi opravdu přehnaně svázaná a zbytečně stresuješ sama sebe. Samozřejmě, že člověku neřeknu: "Potřebuji k bankomatu a tam budu vybírat peníze." Řeknu si jenom o to nejkratší, co opravdu potřebuju: "Potřebovala bych, prosím, jenom přejít tady ten velký přechod a dál už to znám." A když mě převede, zase dám najevo, že dál už se mnou chodit nemá, a vše je v pořádku.

Hele, a "Nikam." jsem odpověděla nesčetněkrát. Pokud opravdu nepotřebuji nikam doprovodit, co je na tom špatného? Ale samozřejmě neřeknu jenom "Nikam!", ale třeba "Nikam, děkuji, trefím tam sama."

3. Já Vám pomůžu.

Odpovím: "Budu ráda, děkuji, potřebovala bych to a to."

Anebo:

"Ne, není třeba, trasu znám, děkuji."

Podle mě v tom není žádný problém. A když slušně odmítneš něčí pomoc, není na tom přeci nic špatného."

Zůstaneme-li ještě chvíli u psychologie, mým problémem při nalézání odpovědí na "otázky-neotázky" nebyla ani tak svázanost jako spíše problém s komunikací, konkrétně špatná schopnost velmi rychle navázat kontakt s neznámým člověkem. Pisatelka výše uvedeného komentáře podobný problém pravděpodobně nikdy neměla, mohla tedy bez potíží použít strategie, o nichž se zmiňuje. V mém případě ovšem podobné způsoby samy o sobě nefungují. Jejich uplatnění totiž vyžaduje více přemýšlení. Pokud se mě někdo zeptá tak, abych mohla odpovědět prostě "dobrý den, nechci, děkuji", mohu se soustředit pouze na to, abych se včas zklidnila a přepnula na druhou kolej. Je-li ovšem nutné zároveň vymyslet kloudnou odpověď, stává se proces náročnějším, a mysl se tak ještě více zpomalí. Sice jsem se i tohle nakonec naučila, nicméně než se mi to povedlo, utrpělo mojí neschopností mnoho nevědomých kolemjdoucích.

    Leckdo by mi mohl namítat, že nedostatkem, který zde popisuji, většina nevidomých netrpí. Takovou možnost nevylučuji - mnozí našinci reagují naprosto spontánně a bezproblémově. I kdyby však lidí s nějakou odchylkou v komunikaci s kolemjdoucími bylo poskrovnu, troufám si tvrdit, že mé texty mají smysl. Co když se někdo z vidících potká právě s jedním z nich?

    Ale dost řečí a pojďme z té diskuse o nesprávných formulacích konečně vyvodit nějaký jasný, objektivní závěr, kterého by se každý mohl chytit. Nevhodně vyslovená nabídka pomoci zdaleka nemusí představovat problém pro všechny nevidomé. Zamysleme se však nad celou věcí z etického hlediska: Každý člověk, aď už má či nemá nějaký handicap, má právo dostávat takové otázky, na něž je možné prvoplánově odpovědět kladně i záporně. Pokud něco nabízíme, vždy je dobré dát druhé straně prostor pro odmítnutí. Otázky "Kam jdete?" "Kam potřebujete?" apod. takovýto prostor neposkytují. V žádném případě nehodlám přikazovat kolemjdoucím, jakým způsobem mají komunikovat! Tím spíš, že i oni mohou být v danou chvíli ve stresu a formulaci své nabídky neovlivní, stejně jako jsem já donedávna nemohla ovlivnit skutečnost, že jsem na mnohé nabídky pomoci neodpověděla. Tento postřeh má být pouze podnětem k zamyšlení pro ty, kteří chtějí a mohou svůj pohled na věc změnit. Vždyť těžko může někdo něco změnit, když o tom vlastně ani neví.

Pokud se rozhodnete uplatnit můj pohled v praxi, v žádném případě se nestresujte snahou zapamatovat si vše, co jsem napsala. Podobné pokusy by vás jen zbytečně svazovaly a vyvolávaly ve vás ještě větší ostych při kontaktu s handicapovanými. Stačí, když si zafixujete jednoduchou zásadu:

S ČLOVĚKEM S POSTIŽENÍM MLUVTE VŽDY POUZE TAK, JAK BYSTE MLUVILI S ČLOVĚKEM BEZ NĚJ.