MOC A NEMOC DOTYKŮ

    Vracela jsem se večer na internát. Nemáme ho zrovna v bezpečné lokalitě, alespoň se to říká. Jako vždy jsem soustředěně prošla vestibulem a intuitivně odhadla správný úhel mezi stěnou a kontejnery zapuštěnými v zemi, abych si náhodou na botě či holi neodnesla něco nechutného. Kráčím si to podél popelnic, když vtom mě někdo chytí zezadu, skoro za batoh. "Jedeš?!" vyhrkla jsem dostatečně nahlas a reflexivně se po útočníkovi ohnala holí. Dokonce jsem se trefila. Pravda, kdyby mě někdo chtěl skutečně přepadnout, pružná, dlouhá bílá hůl by mi asi nepomohla. I když, kdo ví? Možná by se mě dotyčný polekal, jelikož by naznal, že jsem psychopat. Tohle byla naštěstí jen nějaká cizinka, která mě zřejmě chtěla obvést kolem nějaké nechutnosti. Zjistila jsem to až ve chvíli, kdy ji můj "útok" konečně přiměl otevřít ústa. Nejsem sice žádný angličtinář, ale tohle ještě zvládnu. Kde však udělala chybu?

    Pravda, situace cizinců, kteří neumějí česky, je o mnoho složitější. Nevědí, jestli nevidomý, kterého právě potkali, mluví anglicky, natož aby v návalu příchozích informací ještě dokázali přemýšlet, jak mu správně nabídnout pomoc. Dotýkání bez domluvy ovšem bývá nešvarem i mnoha českých občanů. "Leckteří lidé vidící našincům dělají to, že aniž by znali odpověď, začnou nás chytat a "Pojďte, já Vám pomůžu." Nebo: "Chcete nastoupit?" a začnou nevidomého brát za batoh, ruku nebo jakkoli jinak. Pokud je nám vytýkáno, že nemáme bez dovolení na jiného sahat, neměli by tak činit ani ti vidící," vyjádřil se trochu poeticky, ovšem pravdivě, nevidomý Vojta.

    Hmat jako takový, a tím pádem samozřejmě i dotyk, je pro nevidomého velmi důležitý. Dotýkáme se bílou holí země pod nohama, abychom po ní mohli jít. Dotýkáme se dveří, abychom mohli najít kliku. Dotýkáme se předmětů, které nám pomáhají při orientaci. Jak blahodárný je např. pro mě dotyk kosočtvercového vzoru na dveřích, jediného svého druhu, když se úprkem ženu na bohoslužbu či biblickou hodinu do smíchovské modlitebny! Rázem vím, že jsem v cíli, že jsem doma. A že jsem to stihla a přicházím včas. Dotýkáme se rámě průvodce, když nás vede neznámým prostředím. Ten dotyk nám dává jistotu (proto také má odchylka přílišné fixace na průvodce, o níž jsem se zmiňovala v jednom z minulých příspěvků).

    O to více ovšem může komplikovat život dotyk, který je nevhodný. Výsadu dotýkat se by měl mít pouze blízký člověk nebo ten, kdo k tomu od nevidomého dostane jasné svolení. Na ulici se však nezřídka setkáváme s dotyky, o které jsme si neřekli. Často se mi stane, že se např. snažím nastoupit do metra či na eskalátor nebo se prostě jen blíží schody, zeď, odpadkový koš... Soustředím se, mám svoji trasu, svůj způsob, své tempo. Najednou mě někdo chytí za paži, za ruku, případně za cokoli jiného a pokouší se mě někam dotáhnout. Ne vždy mě vede špatně - u dopravních prostředků mě skutečně tahá do dveří. Chce mi zkrátka a dobře co nejefektivnějším způsobem cestu urychlit, případně zbezpečnit.

    Docílí však pravého opaku. Nečekaný a nežádoucí dotyk mě rozptyluje a vyruší mě ze soustředění. Potřebuje-li člověk něco udělat a je vyrušen (např. spěchá či nastupuje do dopravního prostředku nebo prostě jen plynule, svým tempem někam jde), dostává se do stresu a situace se pro něj stává náročnější a méně přehlednější. Např. já, která hůř snáším stres, protože se snadno přetížím, vnímám nevyžádaný dotyk jako něco velmi rušivého. Když třeba nastupuji do metra a někdo mě chytí ve snaze dotáhnout mě ke dveřím, vysmeknu se mu, a až když jsem volná, začínám opět hledat dveře. Zastavím se a nenastoupím, dokud mě dotyčný nepustí.

V mém konkrétním případě jsou podobné reakce způsobeny zejména těmito faktory:

       1.            Potřebuji mít vše, co se děje kolem mě, ale zejména se mnou, pod kontrolou.

       2.            Dokážu jít buď s průvodcem, nebo bez něj - nic mezi tím.

       3.            Pokud nemám v blízkosti někoho známého, třeba i někoho z nevidomých, s kým bych si povídala a šla společně s ním, řeším mnoho činností ve své hlavě podobně jako třeba matematickou úlohu. Při takovém způsobu myšlení může být člověk snadno vyrušen a přetížen.

Dle mého názoru za tím mohou stát nedostatky jako nepraktičnost, špatný postřeh a přesnost a také sklon k perfekcionismu.

    Každý samozřejmě reagujeme jinak. Někdo se přes nevyžádaný dotyk přenese a klidně se nechá odtáhnout. Pro mnohé nevidomé je však tento způsob nabízení pomoci nepříjemný. Je to asi takový pocit, jako když vás někdo chytí zezadu. Někteří lidé člověka chytí a současně řeknou: "Já Vám pomůžu." Ani to však není správně, protože už je to pozdě.

Na zásady správného, lépe řečeno konformního dotýkání, se těšte v dalším příspěvku.