NEDÁVEJTE MÉMU DÍTĚTI SLADKOSTI - Zkušenosti nevidomé maminky

Autorkou tohoto článku je nevidomá maminka. Její zkušenosti rozhodně stojí za zamyšlení:

„Rozhodla jsem se, že navážu na články týkající se života nevidomých. V sérii článků „Já slepá v ulicích“ byl již dostatečně popsán život a obtíže při běžném pohybu na ulici. Ale mé zkušenosti k nim mohou dodat vyprávění, které by se dalo nazvat „Já slepá matka“:

Denně se pohybuju venku se svým téměř tříletým synem, který je na ulici sice velmi poslušný, avšak naše procházky mají mnohá úskalí. Několikrát se mi třeba stalo, že nějaký kolemjdoucí, aniž by se mě zeptal či cokoli řekl, dal mému synovi nějakou sladkost. Je to sice od něj hezké, ale jak já mám vědět, že ji synek třeba nenašel na ulici? To se mi mimochodem také jednou stalo. Naštěstí jsem si všimla, jak se sehnul a slyšela jsem, jak si ten bonbon rozbaluje. :-)

Každopádně si myslím, že normální matce by to nikdo neudělal. Vidících kamarádek se lidé nejdřív zeptají, ale mně kolikrát neřeknou nic a dají mu to. Když se ho zeptám, co to papá, tak třeba řeknou, že mu dali sušenku, ale to už je pozdě. Co kdyby na ně třeba měl alergii?

Nechci říci, že by se tak choval každý. Velmi často se mě lidé i ptají. Synek je velmi rozkošný, tak chápu, že ho vidící chtějí potěšit, a jak lépe potěšit dítě, než dobrůtkou? Ale lépe je, se nevidomé maminky předem zeptat. Ona nevidí že mu to podáváte.“