Barokní andělíček z profilu – umění, nebo horor?

    Sice nezastávám tu hloupou zásadu, že kdo nepíše déle jak týden, je mrtvý, ale pokud něco slíbím, vždycky to dodržím. Kdysi jsem vám slibovala povídání o složitějších obrázcích a sochách. Tady je a snad se při něm i pobavíte.

    Každý nevidomý vnímá trošku jinak podle toho, jakou má představivost a předchozí zkušenosti. Tohle povídání bude tedy spíš o tom, s čím jsem se potýkala já.

 

Divnost místo obličeje

    Kdyby mi někdo řekl, ať nakreslím postavu z profilu, nedokázala bych to ani teď. Strašně dlouho jsem nechápala, proč je na obrázku jen jedno oko a kus něčeho a které části obličeje že to vlastně vidím.

    Když si sáhnu na skutečný obličej z boku, nemá oko na stranu jako ryba, takže by mě nikdy nenapadlo ho takhle namalovat. A vůbec netuším, kde by pak mělo být nakreslené ucho. Stejně tak celého člověka z boku mám problém nakreslit naplocho, protože plochý není.

    Vlastně jsem úplně zapomněla, jak taková postava z boku na obrázku vypadá. Asi bych nakreslila tenké tělo, ruku uprostřed a jednu velkou nohu. Kdyby šlo o ženu, absolutně netuším, kterak se ve 2D provedení potkají ruka a prso. Už bych obrázek z boku asi tak nějak poznala, ale nechtějte po mně, abych něco takového malovala, i když jinak malovat umím.

 

Hromada jakéhosi bince

    Tak nějak bych popsala obrázky, které jsou složitější. Tj. různé krajinky, repliky malířských děl, ženy v nařasených šatech (kterým se samozřejmě nekreslí ňadra) a další.

    Vzpomínám si na jeden humorný zážitek, kdy v rámci jakéhosi projektu přinesli do školy dva reliéfní výtvory o velikosti běžného obrazu. Na jednom bylo cosi jako tři loďky ve vodě. U loďky jsem váhala, zda se nejedná o botu na podpatku, s pozadím jsem si neporadila vůbec.

    Včelu na druhém obraze nepoznal nikdo, i když byla bez pozadí. Jeden pubertální spolužák při prohlížení obrazů vymýšlel neskutečné domněnky o tom, co vidí – myslím, že padla i nějaká moravská dědinka, což mu bylo podobné. Myslím, že z nás museli šílet.

 

Někdy nepomůže ani rozlišení

    I u obrázků pro nevidomé existuje něco jako vaše barevné označení, akorát máme mnohem méně „odstínů“. Např. na mapě Česka měly hory hrubý povrch, řeky byly vystouplé čáry a města vystouplé tečky. Zapomeňte však na to, že byste na straně A4 umístili na mapu města, řeky a hory zároveň, protože v takové patlanici by se nikdo nevyznal, navíc by se nevešly popisky. Takže jsme měli zvláštní mapu s městy, další zvláštní s horami a další zvláštní s řekami.

 

Záludný učitel národů

    Pokud se někdo z vás pohybuje v centru Prahy, možná jste si všimli vrat s obrazem J. A. Komenského s nějakým trojúhelníkem a ještě čímsi. Pokud ano, je to dobrý příklad něčeho, co je tak složité, že to nevidomý nepozná. Kdyby mi to někdo přímo neukázal, nikdy bych nepoznala, kde je na obrázku Komenský, co má v ruce a kde vůbec tu pokrčenou ruku má. Jedna nevidomá spolužačka se na obrázku neorientovala ani poté, co jí byl popsán.

 

Nahého stojícího pána poznám, barokního andílka v krásných šatech už ne

    Poznávání soch je o něco jednodušší, pokud je socha realistická a zobrazuje něco, co nevidomý zná. Já se většinou přestávám orientovat, když má socha na sobě barokní roucho. V reálu se šaty dají zmáčknout, takže pokud je vidím vytesané z tvrdého materiálu, nechápu, co to je, případně co, respektive kdo je pod nimi. A to ani nemluvím o různých netradičních pózách, propletených tělech, zvířatech, sochách v nadživotní velikosti a věcech, které neznám.

    Osobně moc nemusím sochu člověka v plášti. Kdybych na něj sahala v reálu, plášť zmáčknu a nahmatám člověka pod ním. Takhle vidím jen masu něčeho, co nemá ruce a nohy. Vzhledem k tomu, že jsem vymetla nekřesťanské množství výstav, dokážu už spoustu věcí poznat a pochopit, ale stejně mám nejraději třeba jednoduchou sochu ženy, pokud možno bez šatů, dobře vyvinutou a stojící. Inu, milovník umění ze mě asi nebude, ale to je spíš povahou. Existuje spousta nevidomých, kteří zkoumání soch zbožňují.