Honzovič, nebo Makovičková? – Když nevidíte, někdy jste citliví na detaily
Jedním z takových detailů je třeba hlas toho, kdo načetl audioknihu (říkejme „načitatel“, ať je to kratší). Pro ty, kdo nevědí: existuje několik knihoven pro nevidomé, které nabízejí knihy v textové i zvukové podobě. Vzhledem k tomu, že kazety tu byly dříve než mluvící počítač, nejstarší je zvuková kniha, tj. čtená někým, nikoli hlasem počítače. Takové knihy u nás nabízí Knihovna a tiskárna pro nevidomé K. Em. Macana (zkráceně KTN).
Knihovny pro nevidomé nejsou klasická nakladatelství audioknih, kde si můžete zakoupit knížku načtenou Richardem Krajčem a doprovázenou skvělou hudbou. Knihy načítají většinou herci, ale čtou je přímo pro knihovnu. A jelikož Richard Krajčo by asi byl tak trochu drahý, střídá se v načítání pár lidí, takže knihomol jako já jich už spoustu naposlouchal. Vlastně to není až tak pár lidí, jelikož za těch cca 60 let, co knihovna funguje, se jich už hezkých pár vystřídalo.
Spousta starých knížek se převádí z kazet, aby si je mohli poslechnout i čtenáři z generací Y a Z, jejichž kazeťáky, pokud vůbec nějaké měli, se už dávno rozbily nebo ztratily. V knihovně je v současné době cca 8.000 zvukových knih. Na rozdíl od slovenské knihovny pro nevidomé jsme my Češi unikátní v tom, že přebíráme knihy i od komerčních nakladatelství, jako je OneHotBook nebo Mluvící kniha, takže i trochu té hudby si občas užiju.
Proti gustu žádný dišputát
Když jsem před pár lety vypomáhala své instruktorce prostorové orientace při přednášce na Pedagogické fakultě, dověděla jsem se, že někteří nevidomí si vybírají podle načitatele. Je to asi podobné, jako když si někteří vidící půjčí nebo koupí knihu jenom kvůli hezkému přebalu nebo obrázkům. Prostě se jim líbí hlas konkrétního herce, a tak si přečtou vše, co načetl, bez ohledu na to, o čem to je.
Já sama jsem byla dlouho zvyklá číst knihy počítačovým hlasem na rychlé tempo, protože dřív než do KTN jsem se zaregistrovala do digitální knihovny KDD, kde jsou knihy v textovém souboru. Ty se čtou buď umělým hlasem z počítače, nebo přes braillský řádek, který zobrazí text v Braillově písmu. Já jsem si je převáděla do formátu MP3 a místo v počítači je poslouchala na Mptrojce do sluchátek při cvičení. A když jsem později začala poslouchat audioknihy, bylo mi jedno, kdo je čte, hlavně že se ke knize dostanu.
Jak jsem ale poslouchala častěji a častěji, začali se i mně někteří načitatelé líbit víc a jiní míň. Možná i proto, že u čtení často něco dělám v domácnosti a čtu hodně. Nevybírám si ale knížku podle načitatele, spíš nadávám na ty, kteří se mi nelíbí. Manžel ode mě často slyší: „Jéjda, to čte Makovičková!“ Nebo: „Hurá, to čte Šiková!“ Na otázku, jestli nechci číst něco od Forsytha, často odpovídám: „Ne, já potřebuju probudit. Ve Forsythovi je hodně informací, a když u toho vařím, špatně se občas soustředím. Navíc to čte Hyhlík, který má trochu uspávací hlas.“ Nakonec ale stejně tu Makovičkovou přežiju a klidně jí dám přednost před Šikovou, pokud čte něco, co si chci přečíst kvůli obsahu. Manžel se k nadávání na Makovičkovou obvykle přidává, protože si ji pamatuje z dob, kdy mohl ještě bez obtíží poslouchat audioknihy.
Rozhodně to neznamená, že by jeden načitatel četl hůř než druhý. Makovičková má velmi precizní výslovnost (resp. měla, ale pro nás čtenáře stále platí přítomný čas), ale něco mi vadí na její intonaci. Vlastně se mi líbí i nelíbí. Na jednu stranu mě fascinuje, s jakou brilancí a živostí knihy podává, ale na druhou stranu je to někdy v jejím podání příliš rozhárané. Zádumčivý načitatel Hyhlík se pro změnu velmi hodí zrovna k podobně zádumčivě natahujícímu Fredericku Forsythovi, takže když se zrovna dokážu soustředit právě na Forsytha, výborně se mi to poslouchá. Mimochodem, také má precizní výslovnost. U žen jsem dřív měla radši mladší hlasy než starší, což je asi docela pochopitelné – představte si, že knihu o mladé dívce čte šedesátiletá paní.
Samozřejmě trochu něco jiného je, když knihu doprovází ještě hudba nebo když ji čte více načitatelů. Jednu dobu jsem měla tendenci vyhledávat knihy od nakladatelství OneHotBook, kde hudba a přednes nádherně podtrhovaly atmosféru, takže jsem byla ještě víc vtažena do příběhu. Takové knížky se nejvíc hodí do nepříznivého počasí, kdy se nic nechce a nedá se na nic soustředit.
Vnímaví vůči zvukům nejen při čtení
Podobné vnímání toho, co slyšíme, se zdaleka netýká jen zvukových knih. A zdaleka se to netýká pouze nevidomých, jen si myslím, že když někdo žije bez zraku, vnímá to všechno intenzivněji.
Jak se vám třeba líbí zvuk, když vysajete igelitový pytlík? Mně to zní, jako když pes vyje bolestí, takže to nemám ráda. Kdo zná film Adéla ještě nevečeřela, připomíná mi to ten zvuk, kdy do sebe masožravá kytka Adéla za zvuků ukolébavky vtahuje pejska, možná proto mi to tak vadí. Vyměnili byste si zvuky a hlasy v počítačové hře s tím, že se vám ty původní nelíbí? Jeden můj nevidomý známý to udělal, já bych to třeba neudělala. Vadí vám zvuk vybíjejícího se něčeho? Mně ano, protože si představuju, že se něco porouchalo. Vadil vám někdy dětský pláč natolik, že byste kvůli tomu dostali hysterický záchvat ve vlaku? Vím o někom, komu se to stalo. Díky výchově o deset let mladší sestry (ona vychovala mě) mně osobně pláč kojenců a batolat vůbec nevadí, ale než se narodila, doufala jsem, že nebude plakat jako některá miminka, která pláčou, jako když je někdo škrtí (to je takový ten pláč přecházející do chrapotu).
A co říkáte na zvuk domácí zvonkohry hrající ve větru? Když jsem byla v pubertě, jedna mě natolik fascinovala, že jsem ji chtěla domů. Jak moc vnímáte šumění listí na podzim? Dojal by vás film i se zavřenýma očima? Jen si to zkuste, hudba v pozadí někdy přímo brilantně dokresluje scény. …
Nejen o zvucích pokračování příště
Komentáře
Okomentovat