Když na mě zvoníte, chvilku tam počkejte

    V naší bytovce mají všechny domovní zvonky jeden zvuk. Když někdo zazvoní zezdola, ozývá se stejné drnčení, jako když zvoní přímo u našich dveří. Vidomý by se nad tím asi nepozastavil, ale pro dva nevidomé, z čehož jeden skoro neslyší, je to někdy tak trochu výzva.

 

Co musím udělat, když někdo zazvoní

    Když se rozdrnčí zvonek, jeden z nás jde ke dveřím a udělá smluvený signál. Pokud se signál ozve i z druhé strany, znamená to, že přede dveřmi bytu stojí někdo z našich.

    Pokud se signál neozve, musím ke dveřím já. Nejprve je zavřu na bezpečnostní řetízek, pak otevřu a poslouchám, jestli na chodbě někdo stojí. Pokud se cca do pěti sekund (nepočítám to) nic neozve, znamená to pro mě, že tam nikdo není, a vypravím se k domácímu telefonu. Tohle je opět na mně – manžel domofon neslyší.

 

Nerada si povídám s prázdnou ulicí

    Jednodušší by samozřejmě asi bylo přes zavřené dveře křiknout: „Kdo je tam?“ Jenže tím, že máme stejný zvuk u domofonu i u bytu, docela riskuju, že budu mluvit do prázdné chodby nebo na prázdnou ulici. Každý jsme jiný, mně osobně mluvit do prázdna příjemné není, a tak nejprve testuju chodbu a až pak vyrážím k domofonu.

 

Pošťák se na nás často nedozvoní, příliš brzy odchází od vchodu

    Když má přijít návštěva, buď se spojíme mobilem, nebo u toho vchodu počká. Horší je to s různými pošťáky a jinými neohlášenými návštěvami. Většinou už na ně ani nereaguju, pokud je to důležité, ať si zazvoní na souseda. Často se totiž stává, že zazvoní, a když to tak do čtvrt až půl minuty nezvednete, jsou pryč.

    Představte si, že jste nevidomá hospodyňka. Krájíte zrovna maso, když vtom někdo zazvoní. Manžela využít nemůžete, hlasu na chodbě by nerozuměl kvůli ozvěně, hlasu v domofonu kvůli divné frekvenci. Nejprve musíte vše položit tak, abyste si zapamatovali, kde jste skončili, a nemuseli po návratu k práci půl minuty přemýšlet, kde je nůž a od kterého konce máte pokračovat v krájení. Pak musíte důkladně umýt ruce mýdlem, abyste neušpinili dveře, zeď, domofon ani sebe. To vše vám trvá jen o cca 10 vteřin déle než vidícímu, ale pošťák už je netrpělivý (prý to dělají schválně i vidomým, aby se nemuseli obtěžovat s předáváním dopisu, takže tu fakt nechci tvrdit, jak je nám nevidomým ukřivděno).

    Když jste vše v kuchyni bezpečně zanechali, letíte do chodby. Rychle popadnete a zavřete řetěz a otevřete dveře na škvírku. Po pěti sekundách poslouchání zavíráte, odjímáte řetěz, abyste na to nezapomněli, až půjdete ven, a ženete se k domofonu. Pokud příliš spěcháte, můžete shodit sluchátko, jako se mi to na začátku párkrát stávalo. Když budete mít smůlu, třikrát si mávnete než následně sluchátko, bimbající se na šňůře, nahmatáte. Proto už radši nespěchám. Celý proces vám zabere zhruba 150-180 vteřin podle toho, jak jste rozespalí. Když budete mít štěstí, pošťák tam ještě bude, když ne, alespoň pozdravíte kolemjdoucí na ulici před vaším domem.

    Když jsem zjistila, že většina pošťáků odchází, přestala jsem k domácímu telefonu chodit a zůstávám jen u mytí rukou a průzkumu chodby. Pokud někdo zazvoní dvakrát, je možné, že mě motivuje, abych to dotáhla až ke sluchátku.

    Aby to náhodou nevyznělo negativisticky, musím vyzdvihnout jednu opravdu skvělou pošťačku: Objednali jsme knížky z knihovny, takže jsem v dohledné době poštu čekala. Jelikož pošťačka zazvonila dvakrát, stálo mi za to risknout telefonát s prázdnou ulicí. Nejen že tam stále byla, ale ještě se se mnou domluvila, v kolik hodin mi přijde knížky předat. Tím pádem jsem v určený čas po zaznění zvonku věděla, že mám jít rovnou k domofonu. Ještě poprvé jsem jí přes domofon poděkovala, že tam počkala. Nebudete tomu věřit, ale fakt mě to potěšilo.

 

Netrpěliví zvoniči obtěžují nejen lidi se zdravotním postižením

    Etiketa sice upravuje hromadu oblastí slušného chování, ale kupodivu se nevěnuje otázce, jak dlouho máte čekat před vchodem, pokud na někoho zvoníte. Zažila jsem pár neurvalých řemeslníků, kteří zazvoní, a když do pěti až deseti sekund neotevřete, mačkají zvonek, jako by venku hořelo. Přitom nahlásí, že přijdou třeba mezi 8. a 11. hodinou. Zřejmě očekávají, že člověk bude stát se založenýma rukama u dveří celé tři hodiny, až se za minutu jedenáct konečně uráčí dorazit. Jejich tempo přitom nestíhají ani hospodyňky bez jakéhokoli handicapu s výbornou fyzickou kondicí. Ale kdoví, třeba to mají nařízené shora.

    Osobně bydlím v bytě teprve necelé čtyři roky. Předtím jsme bydleli v rodinných domcích, kde zvonek zněl příjemněji. Takže mi trvalo asi dva roky, než jsem si na ten náš pronikavý ječák zvykla. Pokud byl náhodou nějaký zvonič neodbytný, skákala jsem metr dvacet, že se něco stalo. Když jsem pochopila, že ne každé ječení zvonku je tak naléhavé, jak zní, už mě to v podstatě nechává chladnou. Což znamená i méně případů shozeného sluchátka.

 

Pár doporučení na závěr

n  Když se chystáte do domácnosti nevidomého, raději se předem ohlaste. Můžete se i domluvit, že zavoláte na mobil. Pokud radši zvoníte u dveří, je lepší se alespoň přibližně dohodnout, v kolik hodin dorazíte.

n  Pokud z nějakého důvodu musíte přijít neohlášeni, počkejte u vchodu trochu déle. Můžete zazvonit i vícekrát, je možné, že se nevidomému někdo předtím pětkrát otřel o zvonek, tak aby poznal, že k němu tentokrát opravdu někdo jde.

n  Do domofonu se představte. Váš hlas může být zkreslený a nevidomý vás nemusí poznat.

n  Asi nemusím dodávat, že žertíky typu představení se jako pošťák, když jste kamarád, nejsou ideální, i když horší by to samozřejmě bylo naopak. Už se mi takhle stalo, že jsem před očima sousedů řekla rodinnému příslušníkovi „Dobrý den“ a chystala se mu vykat, protože ve vchodových dveřích byla ozvěna a já ho nepoznala. Naštěstí ho pak napadlo se představit. A na dvojité štěstí nemáme sousedy, kteří by si mysleli, že se tu nebohou slepou holku chystá unést nějaký neznámý gauner.

n  Nevidomému může trvat o chvilku déle, než přijme hovor na telefonu. Žádná návštěva není tak důležitá, aby kvůli ní utrpěl úraz kuchyňským nožem nebo se z roztržitosti přerazil o nábytek. Pokud budete čekat déle, snažte se nebýt nervózní.

n  No a samozřejmě každý nevidomý je jiný, takže pokud jeden zvedl domofon nebo mobil za pět sekund, nelze to očekávat od druhého.

n  Ne vždy víte dopředu, že v bytě bydlí člověk se zdravotním postižením. Netrpělivost u dveří může obtěžovat i lidi, kteří se mohou podívat z okna nebo kukátkem, a nejspíš by obtěžovala i vás, kdybyste byli na jejich místě. Proto mi přijde ideální dodržovat tato pravidla bez ohledu na to, zda jdete k osobě se zdravotním postižením nebo ne.

n  Delší prodleva se může týkat i seniorů a lidí s tělesným postižením, kteří se pohybují pomaleji. Já sice nevidím, ale aspoň můžu po bytě běžet. Oni ne. O důvod víc, proč se stát shovívavějším zvoničem.

 

    p.s. Rodina nebo přátelé si mohou s nevidomým domluvit krátkou sekvenci, kterou vyťukají na zvonek, a nevidomý je tak dopředu pozná. Může to být např. morseovkové „SMS“ (raději ne „SOS), rytmus Sparty („Hoši, do toho, nebojte se ničeho!“) nebo cokoli podobného, co není moc dlouhé. Nevidomý by měl mít přehled o tom, kdo všechno smluvené heslo zná.

    p.p.s. Zažila jsem pár fakt humorných historek se zvoněním, které byly v tu chvíli sice nepříjemné, ale teď se jim směju. Tak doufám, že vás pobavil i celý můj článek. To, že nevíte, jaké je nevidět, neznamená, že se mým příhodám nemůžete smát se mnou. Naopak mě to potěší víc, než kdybyste tento text četli plni rozpaků a lítosti, s jakými překážkami se musím potýkat, případně pocitem viny, že jste byli tehdy a tehdy u zvonku netrpěliví. Ostuda není nevědět, ale nechtít se učit. 😊

 

p.p.p.s. Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr!!!