Můj největší zážitek z návštěvy Osvětimi byl neslyšet vlastní kroky
Předpokládám, že pokud se vidící člověk octne přímo v barácích osvětimského lágru, bude na něj kromě výkladu působit i to, co uvidí kolem sebe. Lépe si pak představí, co se tam dělo (pokud mu v tom samozřejmě nezabrání jeho obranné mechanismy). Já měla v rámci školního zájezdu tu čest navštívit jak Osvětim, tak Březinku, a tak mě napadlo se s vámi podělit o to, jak rozdílně jsem obě části vnímala a kvůli jaké maličkosti.
Deprese se nekonala, zacpali mi „oči“
V rámci zájezdu jsme nejprve navštívili větší část koncentračního tábora, která je podle mě mnohem víc zaměřená na turisty. Prohlídka zde probíhá tak, že dostanete na uši mohutná sluchátka a hlas průvodce se vám přenáší rovnou do uší, pokud ovšem někdo zrovna neporuší zákaz focení. Velmi jsem ocenila, že průvodce mluvil perfektně česky, jinak bych z téhle části zájezdu nic neměla. Sluchátka mi totiž poněkud zkreslila vidění.
Když někde jsem, vnímám prostor kolem sebe ušima, což jsem teď nemohla. Připadalo mi, jako bych byla sama na obrovském prázdném prostranství (sluchátka zřejmě byla stereo). Neslyšela jsem spolužáka, který mě vedl, ani vlastní kroky, takže jsem se musela pekelně soustředit na cestu. Asi i proto si vybavuju, že tam bylo hodně schodů. Nedokážu ale říct, zda byl prostor kolem mě úzký nebo široký a jak zněl – byl ze dřeva, z kamene nebo z cihel? Zněl jako dům, nebo spíše jako podloubí? Jaká byla ozvěna našich kroků a jak se rozléhal hlas? Vůbec tedy vlastně nevím, kde jsem to byla. Slovní popisy nebyly možné – to bych neslyšela ani výklad, ani komentář. Navíc bych stejně na jedno ucho neslyšela, takže bych prostor kolem vnímala zkresleně a bylo by to celé ještě namáhavější.
Když náhodou hlas průvodce vypadl kvůli přerušení spojení, bylo to docela deprimující, protože to znělo, jako bych se ocitla sama na nějakém opuštěném místě, kde mě někdo zapomněl. Kromě toho jsem začala přemýšlet, jak se asi cítí hluchoslepý, když neslyší ani sám sebe. A hlavně bylo potřeba soustředit se na spolužáka, abych nepřehlédla nějaký signál a nespadla ze schodů. No a pochopitelně také na výklad, když už jsme tam jeli šest hodin. Moc si z něj ale nepamatuju.
Zmrzlé ruce a volné uši
Prohlídka Březinky se naopak odehrávala venku a bez sluchátek, takže tam jsem všechno vnímala normálně. Ještě si vybavuju nějaký dřevěný barák, na který jsem si mohla sáhnout. Z výkladu si pamatuju víc, než by mi bylo milé. A přitom bych si správně měla pamatovat ještě méně, protože mě přepadla po předchozím období hluchoty notná únava a byla mi zima. Vězňům na místních barácích taky často byla zima, museli stát během nástupu na mrazech, na pryčně jich spalo několik a když byli nemocní … - ale to zde nebudu popisovat, zkrátka si pamatuju víc, než bych chtěla.
Zájezd, o kterém mluvím, se konal cca před pěti lety. Tehdy mi přišlo, že jsem Březinku kvůli zimě a únavě skoro nevnímala. Největší zážitek pro mě představovalo dobrodružství se sluchátky, a to, přiznávám, i z osobních důvodů.
Musím říct, že jsem se tehdy za své pocity ze zájezdu docela styděla. Teď si myslím, že byly celkem normální, protože člověk vnímá věci kolem sebe tak, jak je vnímají jeho smysly a přijímá jeho psychika. No a já se zkrátka musela vyrovnat s faktem, že najednou nic nevidím a že je to asi větší zážitek než výklad, který si z velké části můžu najít na internetu.
A tak se mi jaksi nepovedlo postřehnout, že se v Březince se zmrzlýma rukama vciťuju do těch, kteří ji obývali téměř století před mou návštěvou. Stejně tak jsem nezaznamenala, že některé velmi zajímavé a důležité informace o životě osvětimských vězňů si pamatuju i z části se sluchátky, a to hlavně díky lidskosti a hluboké, nevtíravé empatii, s jakými nám je průvodce vyprávěl.
Poznámka
Nevidomý člověk samozřejmě při cestování dokáže vnímat atmosféru místa, kde se nachází. Proto s manželem při pobytu u moře rádi navštěvujeme naprosto obyčejná města, kde je lépe vidět, slyšet a cítit život místních lidí. To, že sluchátka na uších mou schopnost vnímat atmosféru změnila, bylo způsobeno neobvyklostí zážitku. Hluchá jsem přece byla doopravdy, zatímco v Osvětimi není vlastně žádný návštěvník doopravdy. To, co se tam dělo, se totiž jen tak zprostředkovat nedá, a tak byla zkrátka má aktuální hluchota mnohem autentičtější.
p.s. Možná se teď někdo ptá, jestli jsem vlastně ráda, že jsem tu „sluchátkovou“ část Osvětimi navštívila – jestli by nebylo lepší pustit si prohlídku třeba ze záznamu a podívat se pouze do Březinky. Určitě jsem ráda, protože z rádia bych se možná nedověděla některé věci, které se člověk doví přímo na místě. Navíc i samotná cesta a pobyt v lágrech byly zajímavou zkušeností. Kdybych tam nejela, možná bych se nedověděla, že v části se sluchátky je trochu komerční atmosféra, a nezamyslela bych se nad otázkou, proč si někteří návštěvníci po skončení prohlídky zapalují cigaretu, jako by právě skončili v práci (teď vím, že tím možná odbourávali stres nebo byli zkrátka závislí na nikotinu, ale tehdy jsem neměla vzdělání, které mám teď). Jo a neměla bych v ruce zlotý. :-D
Komentáře
Okomentovat