Pár nočních můr pro zpestření

    V minulém článku jsme se bavili a na Facebooku posléze i diskutovali o tom, jaké to je vidět a že někdo, kdo si to neumí představit, nemůže vidět ani ve snu. Potěšily mě postřehy některých z vás ohledně nočních můr poslepu. Jedna čtenářka velmi trefně napsala, že každý člověk, ať už vidí nebo ne, se bojí selhání. Měla jsem hromadu nočních můr o maturitě, pokažených koncertech či ztracených dokladech a kromě toho, že jsem v nich neviděla a místo tužkou psala Braillem, se nijak nelišily od nočních můr člověka bez postižení.

    Myslím si ale, že nevidomý je náchylnější ke strachu z určitých věcí. – Vidomé čtyřleté dítě bez jiného postižení (např. autismu) asi nedostane hysterický záchvat, když se nečekaně dotkne smotané šňůry na prádlo. O tom si ale budeme povídat příště. Dnes vám nabídnu pár vlastních nočních můr, které bych možná jako vidomá neměla a kterých byste se vy možná nebáli. Nebo ano?

 

1.      „Vrčátko“ u ucha

    Tohle se mi zdálo, když jsem měla asi čtyři roky: Byla jsem s maminkou v kuchyni, ale pak jsem odešla do pokoje a začala ho prozkoumávat. Omylem jsem při tom vylila nějakou nádobku s vodou.

    V pokoji jsem se cítila trochu osaměle, jako by mi něco hrozilo nebo jako bych něco provedla a nikdo nebyl nablízku. Po nějaké době jsem si lehla na koberec. Najednou mi něco začalo přejíždět přes okraj ucha, jako by na zemi byl nějaký prst. Při každém cvrnknutí o ucho se ozval vrčivý zvuk, který bych popsala jako něco mezi mňoukáním a vrzáním. Po pár zavrčeních jsem se probudila celá zpocená.

 

2.      Král Kořiláš a jiné hrůzné pohádky

    Oblíbeným námětem na hnusné sny pro mě býval i kazeťák. Jednou se mi zdálo o nějaké příšerné variantě Neználka, ve které někomu zneviditelněl nábytek. Kupodivu si ale strašidelný obsah nepamatuju, i když mě musel vyděsit právě on, protože nahrávka tentokrát neobsahovala žádné neobvyklé zvuky.

    Většinou mě nejvíc strašily právě zvuky a hlasy, které se ve snu z kazeťáku ozývaly. Jednou jsem takhle poslouchala škaredou Bibli, která se změnila ve škaredou pohádku, a přitom si nepamatuju, co v té Bibli vlastně bylo. Škaredá byla jen kvůli tomu, že načitatelka měla strašidelný hlas, případně se ozývala strašidelná hudba. V reálu jsem se také bála některých pohádek z kazeťáku, ale většinou mě děsila hudba v kombinaci s obsahem, takže v těch snech nějaký asi také musel být, jen si ho nepamatuju.

    Jediná pohádka, kterou si pamatuju, byla o králi Kořilášovi, kterému zemřela nejmladší princezna. Její část se odehrála přímo ve snu. Vysypala jsem nějaké předměty (myslím, že to byly kovové hřebíčky nebo šroubky) a královna mi řekla, že za trest zemřu. Pak střih a já ležím v posteli a poslouchám pohádku. V pohádce byla nějaká hostina, uprostřed které nejmladší princezna zemřela. Tu pasáž četla načitatelka vzrušeným hlasem a doprovázela ji divoká hudba.

    Vůbec mě nevyděsilo, že nejmladší princezna zemřela, dokonce ani to, že jsem to byla já. Vyděsila mě ta hudba. Ve snu jsem pohádku znala a věděla jsem, že tam bude. Jen jsem si nepamatovala, kdy přesně (něco podobného se mi asi dělo i v reálu). Chtěla jsem se jí vyhnout a přehlušit ji, jenže se mi to nepovedlo, protože přišla dřív, než jsem ji čekala. V době tohoto snu mi bylo asi sedm.

 

3.      Strašící Voldemort

    I já kdysi nadobro podlehla mánii Harryho Pottera. Tenhle sen se mi zdál, když mi bylo asi devět. Byli jsme se třídou na výletě, který se konal každou středu. Já jsem seděla na kameni a svačila, ostatní děti si hrály opodál na prolézačkách.

    Najednou se hlasy dětí vzdálily, takže jsem se cítila osamělá a bezbranná. Pak se ozvaly dva nebo tři hluboké tóny, jako když hraje strašidelná hudba ve filmu. Bála jsem se, a tak jsem si sedla na jednu z prolézaček, abych byla blíž k ostatním dětem a ty tóny se neozvaly. Po chvíli mi ale veselé hlasy opět oddálila clona ticha a tóny se opakovaly.

    Najednou střih a já stojím v hale našeho domu, kde jsme bydleli s babičkou a dědou. Z obýváku prarodičů slyším začátek televizních novin. Ze zpráv se zase ozývají ty tři tóny a hlasatelka oznamuje, že podezřelý je nějaký Voldemort. Po probuzení jsem se bála tak strašně, že jsem ležela smotaná pod peřinou a nemohla se pohnout. Kdybych se bála toho Voldemorta, tak to sem nepíšu. Jenže já se bála té atmosféry ve snu, strašidelného ticha a té hudby.

 

4.      „Studentům zkolala programovatelná paměť!“

    Dalším tématem „slepeckých“ snů jsou příjemná nebo nepříjemná vymyšlená slova. A dobrým námětem na noční můru je i přístroj, který nedělá, co má. V 90. letech a po roce 2000 se prodával takový „minipočítač“ pro nevidomé, který se jmenoval Aria (psalo se na něm jako na Pichtově stroji a neměl displej, takže jenom mluvil). Já ho doma taky měla a v době, kdy se mi zdál tenhle sen, jsem si s ním často hrála.

    Ve snu jsem na Arii hrála nějakou hru, spočívající ve zběsilém mačkání kláves (v reálu pochopitelně žádná taková neexistovala). Po jejím skončení se Aria zasekla a musela se restartovat. To se dělávalo spouštěcím tlačítkem, reset v jejím prostředí neexistoval. Po zapnutí v reálu i ve snu pípla a po dalších cca osmi vteřinách se ozval signál, že je zapnutá. Když jsem ale chtěla začít něco dělat, ozvalo se „vypnuto“ a přístroj se sám vypnul. Totéž se opakovalo i po druhém pokusu o zprovoznění.

    Když jsem zmáčkla spouštěcí tlačítko potřetí, Aria místo pípnutí s tou svou roboticky nekompromisní intonací řekla: „Studentům zkolala programovatelná paměť.“

    S úlekem jsem se probudila a bála se tak, že jsem se nemohla podívat ani na hodinky. Ale ne toho, že by mé Arii opravdu zkolabovala programovatelná paměť (to se opravdu stát mohlo, pokud člověk včas nedobyl baterii, ale zjišťovalo se to jinak). Vyděsilo mě nečekané chování přístroje, který v reálu nikdy nemohl promluvit před zahajovacím pípnutím, a neobvyklá varianta slova „zkolabovala“. Ještě teď občas upozorňuju manžela, aby večer slovo „zkolala“ raději neříkal, pokud neležím bezpečně zachumlaná v pelechu.

    Stejně jako Voldemort se mi tenhle sen zdál v devíti letech. Slyšela jsem ale i o člověku, kterému se někdy v období dospívání zdálo o slovníku v telefonu, který se vymkl kontrole a najednou vytvořil nějaké strašidelné slovo nebo větu. To, co telefon vyslovil, bylo pro dotyčného tak strašidelné, že to nedokázal zopakovat ani za bílého dne.

 

Nečekané zvuky a situace

    Takhle barvité hnusné sny už naštěstí nemívám. Pořád se ale občas s úlekem probudím, protože se ve snu stalo nebo ozvalo něco nečekaného nebo něco, co jsem nedokázala vyřešit. V dětství to byla panenka, která hrála písničky, ale najednou místo další písničky řekla: „Já mám hlad.“ Pak to byla ještě jednou Aria, která se nedala vypnout. No a samozřejmě bylo i pár hmatových hnusných snů, kdy jsem sáhla na něco nepříjemného nebo mě to honilo, případně se toho nedalo zbavit.

    A ještě jeden z dospělosti: Šly jsme v rámci tělocviku na procházku a tělocvikářka řekla jedné nevidomé spolužačce: „Ty se bojíš Kristýny.“ Kristýna byla vidomá spolužačka, která zrovna dotyčnou vedla (myslím v tom snu). Ona odpověděla, že ne. Šlo se dál a zničehonic ta spolužačka řekla: „Já se vlastně Kristýny bojím!“ a já se s úlekem probudila. Ale ne proto, že se někdo někoho bojí, ale kvůli té atmosféře, kvůli tomu, jak nečekaně to řekla a jak to řekla.

 

Závěr

    Každý se bojíme něčeho jiného, a tak asi neexistuje typická „slepecká“ noční můra. Možná se v něčem z toho, co jsem tu popsala, pozná i někdo vidící, zatímco někteří nevidomí třeba řeknou, že takových blbostí se fakt nebojí. Když jsem ale zjistila, že i jiní nevidomí se bojí strašidelných slov a nečekaných zvuků, napadlo mě, že o tom možná stojí za to psát.

    A nakonec ještě jeden hezký sen, který se mi zdál, když mi byly asi čtyři roky: Sjížděla jsem dolů po skluzavce, ale ne jen tak po ledajaké. Na jejím konci jsem nespadla do kuličkového bazénu, jak jsem byla zvyklá ze školky, ale skluzavka pokračovala dál. Chvíli byla rovinka, chvíli drobný kopeček nahoru a pak se ozval hlas nějaké paní: „Všichni jedou po schodech dolů!“ A já se spolu s dalšími dětmi klouzala. Nejvíc se mi na tom líbily nečekané změny a to, že skluzavka zdánlivě nekončila (konec jsem prostě neviděla, a tak tam zatím nebyl). V té době jsem ještě nedokázala rozlišit sen od skutečnosti, a tak jsem se pak ptala vyjevené maminky, kdy půjdeme zase k té Šebestové, která říkala „Všichni jedou po schodech dolů!“

 

Dobrou noc!