Holítko a krvavá Máry

    Nepatřím k ženám, které se holí obden, ale zároveň se nerada potím pod bohatým porostem. Zkrátka a dobře náležím k příležitostným, nicméně důkladným holičům. Když už, tak pořádně, ať se s tím pak jeden nemusí otravovat.

    Zásadně se nemydlím, protože mýdlo vytváří pěnu a já pak špatně cítím, kde ještě něco mám. Spoustu let jsem se mydlila a trávila v koupelně mnoho hodin, až mi jednou někdo řekl, že se to nemusí. Tahle informace mě dost potěšila, protože s žiletkou v ruce strávím mnohem méně času.

    A jestli se neříznu? Už to mám za ta léta vychytané. Když beru novou žiletku, dávám si pozor. Když beru starší žiletku, dávám si ho taky. Začínám zlehka a postupně přidávám. Když holím sebe, cítím zároveň na kůži, jaký vyvíjím tlak. Podle toho poznám, jak moc ještě můžu. Holit někoho jiného bych se ale bála.

 

Drobná ranka, nebo záchod od krve?

    Blíží se návštěva lékaře, nedá se svítit, je tu čas holení. Když bylo po všem a já si šla umýt ruce, koukám, že na pravém ukazováku je něco hrubého. Že by hrubá kůže? Tu jsem tam ale předtím neměla. Přičichnu a mé podezření se potvrdí – zaschlá krev.

    No nazdar, kde jsem se řízla? Jak je to velké a kam všude to nateklo? Půjde to zastavit? Jdu si pro jistotu umýt místo, kde jsem se holila. Žádnou ranku necítím, tak to asi bude něco malého a možná už to ani neteče. No ale neměla bych umýt záchod? Kašlu na to, návštěvu nečekáme.

    Najednou cítím pálení v kloubu na konci prstu. Sáhnu tam a konečně nacházím inkriminovanou ranku. Kvůli změnám počasí mi zřejmě trochu praskla kůže na ruce, a jak jsem v ní držela žiletku, ranka se roztáhla. Pěkná ironie zrovna při holení. Hurá, zdroj odhalen, říkám si a spokojeně aplikuju peroxid.

 

Přestože nejsem fajnovka, raději dezinfikuju a lepím

    U drobných poranění někdy nedokážu odhadnout závažnost. Nevím, jestli je to mnou nebo mým zrakovým postižením, ale některé menší ranky skoro necítím.

    Když je v ráně více krve, je na omak lepkavá. V takové chvíli hned beru náplast. Pokud připravuju jídlo a trochu se říznu, může se totiž krev po umytí znova spustit a já si toho nevšimnu. Stejně tak si nechci zašpinit oblečení, gauč nebo třeba umyté nádobí. A samozřejmě nechci děsit naše tím, že bude krev třeba na dveřích.

    Někdy neodhadnu, jak je rána velká. Jednou jsem si na střední trochu rozsekla čelo o roh zdi. Když jsem si tam sáhla, přišlo mi, že tam skoro nic nemám, a tak jsem krev umyla, zaplácla ofinou a šla na oběd. Po obědě koukám, vlasy slepené a kuchařka hlásí, že je na zemi krev. Aha, tak to tam asi něco mám.

    Když mi trochu teče krev a já ji umyju, mám občas pocit, že tam skoro nic není. Pak se krev znova spustí, já mezitím dělám něco jiného a nevšimnu si toho. Nebo je jí málo a já to necítím. Proto radši i na menší ranky, kde „nic není“, dávám peroxid, aby se rychleji zatáhly. Manželovi by možná krvavé řízky chutnaly, ale já bych neměla nejlepší pocit.

 

Jak nakapat peroxid poslepu?

    Uprostřed lahvičky peroxidu je po otevření jen malá dírka, aby peroxid netekl, ale kapal. Nejprve musím vědět, kde je ranka a jak se otevírá, abych ji mohla trochu roztáhnout a kapala přímo do ní. Pak dám dírku na lahvi těsně k rance a lahvičku pomalu otočím. Pokud něco kápne vedle, můžu to prstem vetřít do ranky.

    Druhá varianta je nakapat peroxid na kousek vaty a tu pak přiložit přímo na ranku. To, jestli se peroxid do ranky dostal, poznám podle štípání. Kdybych kapala někomu jinému, musím ranku jednou rukou držet roztaženou a druhou kapat.

 

Minifígl na odhad ran

    Když se zraním a nejsem si jistá, radši ranku hned vydezinfikuju nebo zalepím. Někdy se mi do toho ale nechce, náplast přeci jen trochu překáží. Možná jste si už všimli, že jazykem se dá nahmatat víc věcí než prstem. A tak když nevím, poraněné místo umyju a ohmatám jazykem. Dokážu tak lépe nahmatat velikost a hloubku rány a poznám, jestli z ní teče krev. Podle chuti se, mimochodem, dá poznat i přesné místo vpichu u štípance. To se hodí, když si na něj potřebuju dát sodu nebo ocet a pupínek je příliš velký.

 

Jak jsem se naučila holit

    Nevidomý nemůže přirozeně odkoukat potřebné pohyby od ostatních (tohle ode mě možná uslyšíte ještě stokrát, protože je to důležité). Proto mě párkrát oholila mamka. Když jsem začala sama, trvalo mi to příšerně dlouho. Věděla jsem, že se mám namydlit a žiletkou přejíždět po místě, které chci oholit. To, jak přesně žiletka pracuje, zjistíte snadno, když si ji ohmatáte. Jenže chlupy tam pořád zůstávaly.

    Až později jsem pochopila, že se musím dívat, jak rostou, a holit spíše „proti srsti“. To se dělá mnohem lépe, pokud se nenamydlíte. Mé pohyby byly zpočátku neohrabané. Musela jsem si natrénovat, jak se přizpůsobit záhybům těla a jak kůži napnout.

    Někdo se možná ptá, jak poznám směr, kterým má holit. Pokud opatrně sáhnete na žiletku, možná zjistíte, že jednotlivé drobné břity jsou nad sebou trochu jako schody. Pokud budete sahat nahoru do schodů, říznete se, takže musíte sahat dolů. To se hodí, pokud chcete žiletku umýt. Když máte žiletku s držátkem, je vždycky vůči držátku natočená stejným směrem. Padne zkrátka přirozeně do ruky.

 

Příště se zkusíte oholit potmě se mnou a uvidíte, že to není až tak složité. Stačí jen trocha cviku.

 

    p.s. Za všechny krvavé perličky třeba krev na domácím úkolu, při jehož psaní jsem se škrábla o psací stroj, nebo na střední škole krev na klávese akordeonu, myslím, že jsem se taky škrábla o stroj.