Když na vás vybafne nečekaný zvuk - Jak se bojí bez zraku?

    Možná si ještě někdo z vás pamatuje panenku chou chou (šušu). V roce 2006, kdy mi bylo deset let, taková sranda stála 1.500 korun, a přesto jsem ji nakonec dostala i já. Mé nadšení ovšem netrvalo ani čtyřiadvacet hodin: Hned druhý den po příjezdu začala panenka nečekaně hrát nějakou melodii. Zřejmě to musel být nějaký zkrat, protože předtím i potom vydávala pouze ty zvuky, které vydávat měla. Lekla jsem se tak příšerně, že jsem dostala hysterický záchvat. Vytoužený dárek následně zaujal trvalé místo v koutě s vypínačem v poloze Off.

    V předminulém příspěvku jsem vám povídala o nočních můrách a v minulém o knihovně, hercích a vysavači v roli masožravé kytky Adély. Strach nebo radost z něčeho kolem sebe říká hodně o tom, jakým způsobem vnímáme. Vidomé děti se často bojí tmy a příšer, protože nejvíc informací přijímají zrakem. Já vnímám nejvíc věcí hmatem a sluchem, proto jsem se jako dítě nejvíc bála zvuků a předmětů divných na dotyk. A konkrétně já jsem se často bála něčeho nečekaného. Minule jsme to viděli ve snu, dnes se přesuneme do reality.

    A abyste se nenudili, na konci článku si můžete vyzkoušet, jaké je být nevidomý: popíšu vám pár svých dětských strašidel tak, jako se nevidomým popisují obrázky, pokud si je nemůžou ohmatat, a uvidíme, jestli si je budete umět představit, i když je neuvidíte. Ale teď už se podíváme na pár věcí, kterých jsem se bála jako předškolák:

 

Rýhovaná zeď

    Když jsem jednou šmejdila u babičky v předsíni, najednou jsem se dotkla něčeho drsného, co na zeď nepatřilo. Než jsem si stačila uvědomit, co to bylo, ucukla jsem a začala brečet. Tím jsem si samozřejmě ještě přihoršila – kdybych si sáhla pořádně, viděla bych, že rýhy vůbec nejsou tak drsné, jak se zdály při letmém dotyku.

    Dřív jsem prý na tu zeď normálně sahala, takže jsem se jí asi blbě dotkla. Když jste nevidomé čtyřleté dítě, můžete snadno zapomenout, co všechno v domě je. Od té doby jsem se inkriminovanému kousku stěny vyhýbala. Po delší době jsem se však rozhodla svůj strach překonat a na rýhy si sáhnout. Vůbec nic strašidelného na nich samozřejmě nebylo.

 

Šnůra na prádlo

    Jednou jsem šmejdila po babiččině obýváku. Když jsem byla malá, měla jsem na rozdíl od některých jiných nevidomých velmi špatný orientační smysl, a tak jsem se ve větších místnostech ztrácela, pokud jsem nešla svou přímou, už známou cestou. Někdy jsem prostě nedokázala pojmout celý prostor dohromady. Díky tomu jsem měla skvělou zábavu: stačilo jezdit po místnosti po zadku nebo se procházet a nechat se překvapit, na co narazím. Občas podél zdí a nábytku, občas jen tak.

    Při jedné takové projížďce jsem se bavila průzkumem sedátek křesel. Jak jsem očekávala, všechna byla prázdná. Pak se ale objevilo křeslo, které vypadalo jinak než ostatní. Nikdy předtím jsem ho neviděla (ve skutečnosti jsem to buď zapomněla, nebo na ně ještě nenarazila, nebylo nové). Sáhla jsem do sedátka a … „Bééééé!“

    To nepříjemné, co jsem nahmatala, byla smotaná prádelní šňůra. Když jsem si ji později prohlédla, nic strašidelného na ní nebylo, jen se mi zkreslila, jak jsem rychle ucukla.

 

Gumičky a balonky

    Jednou jsem natahovala gumičku tak dlouho, až se přetrhla a cvrnkla mě do prstu. Mé leknutí se tentokrát obešlo bez hysteráku, už jsem zřejmě byla větší. Ale od té doby s gumičkami nerada manipuluju.

    Hysterický pláč sedmiletého nevidomého dítěte, vyvolaný prasklým balonkem, zřejmě pořádně vyděsil prodavačku McDonaldu. Strach z nafukovacích balonků jsem se o pár let později pokusila překonat tím, že jsem si jich nechala koupit rovnou stovku a nekompromisně si s nimi hrála. Musela jsem v těch devíti letech být zatraceně chytrá, když mě něco podobného napadlo. Psychologové se ale v mém případě zmýlili – přestože mi jich pár prasklo u pusy, fungovalo to jenom chvíli a pak se strach vrátil. Doteď nemám ráda charakteristický gumový zvuk hry s balonky a nejvíc je nesnáším u hlavy.

 

A čeho se tajně lekáte vy?

    Určitě bych si vzpomněla i na pár dalších věcí, kterých jsem se bála nebo lekla, např. na nečekaně nepříjemnou chuť černého pendreku asi v osmi letech. Ale myslím, že všeho moc škodí.

    Nejen děti, ale i dospělí najdou pár věcí, kterých se bojí nebo jsou jim nepříjemné. Vím, těžko se to přiznává, ale je to tak. Osobně se i teď leknu, když něco vydá nečekaný nebo hlasitý zvuk. Častým zdrojem podobných běsů jsou počítače, mobily a jiná technika, která občas dělá, co nemá.

    Když mě jednou v noci probudilo pískání braillského řádku (myslím, že to bylo komorní A, ale nemám absolutní sluch), vzala jsem to s klidem a šla ho vypnout. Až když už bylo po všem, začala jsem se vyhýbat úplnému vybití baterie. Stejně tak se samozřejmě nekonal žádný hysterák, když má předchozí Mptrojka oznamovala vybití baterie dlouhým pípnutím, ale vždy jsem se snažila vybití baterie podvědomě vyhnout. To vlastně dělám u každého přístroje, u kterého nevím, co vyloudí.

    A někdy se to vyplatí.  Představte si, že jste ponořeni do příjemného hlasu načitatele, když vtom se znenadání ozve táhlé pípnutí, vlastně něco mezi pípáním, skomíráním a vytím, a pak máte po idylce. Víc mi vyhovuje, když přístroj prostě přestane hrát.

    Když jsem si koupila bezdrátová sluchátka, předsevzala jsem si, že vydržím až do signálu vybíjení baterie. To se ovšem ukázalo jako neprozřetelné: sluchátka byla zřejmě určena pro nedoslýchavé, takže jsem při mocném pípotroubení málem ohluchla. O úplné vybití baterie jsem se raději nepokusila pro případ, že by začala stejně mocně nepřetržitě pískat. Ale to už se spíš bavíme o ochraně zdravých uší než o iracionálním strachu nebo leknutí.

    Když se nad tím zamyslím, leknutí při sebeblbějším nečekaném podnětu je vlastně přirozené. Jediný nezásadní rozdíl spočívá v tom, že když nevidíte, je to zvuk nebo něco divného na omak, zatímco když vidíte, máte v zásobě i další věci, takže se těch zvuků nestíháte bát tolik. Zkrátka a dobře: když praskne žárovka a vypadnou pojistky, vidomý se lekne náhle zhasnutého světla a nevidomý rány, která se při tom ozve, resp. ozývala alespoň u nás na intru (asi jako když bouchne petarda).

 

„Ruru“, „tolo“ a jiné podivné příšerky

    Na závěr tu mám malý bonus pro ty, kteří dočetli, případně dorolovali až sem. Představím vám několik strašidel, která si má fantazie vytvořila, když jsem byla malá. Myslím, že se docela liší od těch, kterých jste se báli vy. Zároveň se ale budou lišit od těch, která si případně vytvořilo jiné nevidomé dítě. Bez pomoci vidícího vám je nemůžu na počítači namalovat, a tak si alespoň vyzkoušíte, jaké je být nevidomý a představovat si věci podle toho, jak vám je někdo popíše. Ostatně pokud čtete knížky, neměl by to pro vás být problém. Tak co, dokážete si je představit?

 

Ruru

    Vypadá jako tenká plastová tyčka (trochu tlustší než špejle), která je dlouhá asi jako mírně upažené ruce a je zahnutá do pravého úhlu. Když je tma a člověk poslouchá něco strašidelného nebo se bojí, píchne ho do podpaží a chraplavým hlasem řekne: „Ruru!“ Proto jsem se při poslechu strašidelných věcí většinou krčila pod peřinou a ruce měla přitažené k tělu na maximum. Námětem k jeho vzniku byl sen, kdy se v takovou tyčku proměnil dudlík (myslím, že námětem na ten sen v reálu bylo, že se dudlík rozpadl). Zbytek už jsem si dotvořila.

 

Tolo

    Asi dva centimetry tlustá dutá tyč, jejíž povrch připomíná vroubkovanou oplatku. Je zahnutá do tupého úhlu a je dlouhá jako skoro upažené ruce. S hlubokým skřípavým zvukem se snáší na toho, kdo se bojí, a po dopadu chraplavým hlasem prohlásí: „Tolo!“ Je to variace na následující strašidlo.

 

Touvímí

    Je to dutá tyčka tlustá asi čtyři centimetry. Je o něco kratší než rozpětí předpažených rukou a stejně jako tolo se ohýbá do tupého úhlu. Vypadá buď jako kulatá trubka pokrytá koženkou, nebo jako šestiúhelníková trubka z hladkého materiálu, který nedokážu popsat. Volným pádem padá na člověka ležícího v posteli. Inspirací mi byl sen, ve kterém mi šestiúhelníkový typ spadl na nohy a který jsem pokládala za skutečný (dítě v předškolním věku někdy nerozlišuje sen od skutečnosti). Název a oblíbenější koženkový typ jsem vymyslela sama.

 

Touvö

    Přehlasované o v názvu jsem použila, protože V na konci se vyslovovalo zněle, tj. jako když říkáte písmena a místo „vé“ řeknete „V“. Touvö se mi kompletně zdálo včetně názvu. Byla to síťka z provázků, která se mi ve snu náhodou ocitla ve vlasech a někdo řekl, že mi do vlasů spadlo touvö.

 

Za

    Vypadala jako válečky z plastelíny o tloušťce žížaly. Stejně jako touvö se mi kompletně zdála i s názvem. Zničehonic jsem ji ve snu nahmatala v hračkách, které jsem vracela do krabice, a někdo mi řekl, že je to za.

 

Poznámka: Jako malému dítěti se mi některé věci zdály větší, protože jsem sama byla menší. Proto teď, když si svá strašidýlka vybavuju jako dospělá, udávám jejich velikost podle rukou, nikoli v centimetrech. Jsou zkrátka tak veliká, jak je velký ten, kdo si je představuje.

 

    Tak co, štvalo vás, že to nevidíte namalované? Pokud ne, máte u mě pochvalu! Pokud ano a dočetli jste až sem, máte u mě dvojitou pochvalu. Možná vás potěší, že zatímco já si spoustu věcí musím představovat jen podle podobných popisů, vy je vidíte. A tak vám snad neuškodilo malé fitness pro mozek, které je pro mě denním chlebem. 😊

    Bohužel nemám možnost nechat vás strašidla namalovat, abyste si své představy mohli porovnat s originálem, protože to nemám jak zkontrolovat. Musela bych to vidět ve 3D z původního materiálu, abych dokázala opravdu dobře posoudit, jestli se vaše představy podobají. Tím připomínám starší trojici svých příspěvků o vnímání reliéfních obrázků a soch poslepu.

 

    p.s. Čistě neprofesionální dotaz: Stalo se ještě někomu, že by mu chou chou hrála melodii? Fakt by mě zajímalo, jestli to mohl být zkrat, protože nikdy předtím ani potom se to už nikomu z nás nepodařilo.

    p.p.s. Pro případné nevidomé zvědavce: pískající braillský řádek byl typ Alva BC640 a zřejmě to dělal buď proto, že byl zapnutý a vybitý a vyžadoval pozornost, nebo proto, že měl vadný firmware, jak někomu pět let ležel ve skříni.