Koření měřím „od oka“

    Jako asi každá hospodyňka jsem měla romantické představy, jak budu všechno dělat. Plánovala jsem si, jak budu mít osm až šestnáct kořenek, na víčku každé z nich dymopáska s nápisem v Braillu, co v ní je. Koření budu spořádaně nabírat čajovou lžičkou a časem ani zrníčko neusypu vedle.

 

Dopadlo to jinak

    Roky plynuly a já se stala hospodyňkou. Pár kořenek v šuplíku opravdu mám, ale bez nápisu. Stejně si pamatuju, že v první zprava je pálivá paprika a v první zleva zase bobkový list. Ten by se, mimochodem, do kořenky vůbec dávat nemusel, protože se snadno dá poznat hmatem. Jenže se to tak jednou udělalo, já si na to zvykla a teď ho tam dávám pořád.

 

Babiččin menší hrnec aneb Zvyková setrvačnost

    Znáte tu historku, jak několik generací žen před pečením ukrajovalo kousek masa a žádná nevěděla proč? Nakonec je napadlo zeptat se babičky. Ukázalo se, že měla prostě menší hrnec a maso se nevešlo. Dcera a vnučka měly dostatečně velký hrnec, jenže to od babičky bez přemýšlení odkoukaly.

    Můj „menší hrnec“ s bobkovým listem zřejmě vznikl tak, že když jsme se stěhovali, tchyně mi prostě odsypala ze svého do skleničky. A já teď nevím, co bych do kořenky od bobkového listu dala, kdybych ho najednou začala brát z pytlíku.

 

Různé sáčky, různá zrníčka

    Kromě pár dalších věcí „ze zvyku“ mám ve skleničkách koření, kterého se dává málo. Třeba skořici nebo kurkumu, jimiž není radno se předávkovat. Provensálské koření, které si děláme doma sami, mám v plastové dózičce. Zvláštní nádobky mají i Sůl a třtinový cukr – z originálních balení se mohou snadno vysypat, hlavně z těch plastových.

    Kmín, paprika nebo koření do polévky zůstávají v originálních sáčcích. Ani ty nemám označené. Koření, které používám, poznávám podle vůně. Při mých chabých kulinářských schopnostech toho navíc není moc, takže si to pak už pamatuju. Třeba zrovna teď mám na začátku košíčku na sáčky s kořením sušený zázvor. Indické koření na maso poznám snadno, protože je na rozdíl od ostatního koření ve větším plastovém balení. Koření do polévky a římský kmín jsou zase v balení z jiného papíru. To ostatní očichám a případně v tom čas od času udělám trochu pořádek.

    Větší balení, která používám nejčastěji, mám v polici v lince mimo košíček. Pepř, nové koření a hřebíček poznám po hmatu – hřebíček jsou takové „květinkovité válečky“, nové koření větší kuličky a pepř menší kuličky. Celý kmín se rovněž dá poznat po hmatu – zrníčka jsou větší a oválně podlouhlá. Zbývá sladká paprika, mletý kmín a sušený česnek. To už snadno poznám po čichu.

 

I se lžičkou to dopadlo bledě

    Když jsem začínala vařit, ještě jsem nevěděla, jak poznat množství. Odhad množství může být pro některé nevidomé od narození obtížnější, což se týká nejen koření, ale třeba i velikosti porcí nandávaných na talíř. A tak mi ze začátku tchyně prostě řekla, že se do guláše dávají tři lžičky sladké papriky, na prst pálivé, pak, tuším, dvě lžičky kmínu a už nevím kolik česneku. Způsobně jsem se pokoušela všechno nabírat lžičkou. Konkrétně na guláš jsem si nejprve koření předem připravila do mističky, abych nestála nad odkrytým kastrolem a dlouze nešušnila a nepřemítala, co ještě dát, co kde mám a co kam dát.

    A jak vařím guláš teď? Vlezu do linky, vytáhnu sáček mimo košíček, který není pepř ani nové koření. Otevřu, očichám a nad hrncem si blíže neurčené množství nasypu nebo spíš nahrnu přímo do dlaně a pak přímo do guláše. Sáček odložím a stejným způsobem beru další. Pak guláš zamíchám a přičichnu. Často takhle odhadnu koření napoprvé.

    Když si něco nasypu do dlaně, cítím, kolik toho je a jestli to stačí, i když to neměřím. Dělám to prostě „od oka“. Tuhle vlastnost jsem zdědila po mamince. Jenže na rozdíl od maminky jsem nevidomá. To pro mě znamená, že když se učím vařit něco nového, raději si množství nejprve precizně odměřím.

    Mimochodem, věděli jste, že existuje malá, střední a velká špetka? Mně se tahle informace docela hodí, protože je pro mě rychlejší vzít sůl rukou s určitým počtem prstů než lžičkou. Lžičku totiž musíte držet rovně, což v mém případě značně zpomaluje cestu soli do hrnce. Jedna z mála věcí, které si nabírám lžičkou, je káva.

 

Linka a sporák si u mě občas pochutnají

    A co mé dívčí představy, že ani zrníčko neupadne vedle? Tak ty byly opravdu velmi romantické! Ať už se rozhodnu pro rychlejší sypání či špetkování nebo pomalejší lžičku, často najdu na lince nějakou tu pochoutku pro hadr. Ale co naplat, každý není holt praktický a hlavně že nám chutná.

    Osobně jsem ráda za to, že můžu umět vařit alespoň takhle. Jistě – existují nevidomí na velmi vysoké kulinářské úrovni z hlediska kvality, množství času stráveného v kuchyni i čistoty vaření. Ale pak jsou i lidé bez zdravotního postižení, kteří nedovedou nebo nechtějí uvařit ani to, co já. Proto je důležité vidět snahu a nejen výsledek. Jen doufám, že pokud budeme mít někdy dítě, bude to Jonáš a ne Boženka – chlap nebude muset vysvětlovat, že od matky odkoukal barbarské způsoby otáčení se v kuchyni. I když v dnešní době …

 

Závěr – Co bylo smyslem dnešního povídání?

    Možná si říkáte, proč vám tady místo jednoduchého, jasného a stručného přehledu, jak nevidomí poznávají koření, vykládám o menších hrncích a své genetické výbavě a co s tím, proboha, má společného snaha. Nezbláznila jsem se tak trošku? Nepotřebovala by tahle samozvaná pisatelka osvěty náhodou pořádnou lekci stylistiky a snížení míry sledovanosti z důvodu podávání zkreslených informací příslušníkům majoritní společnosti?

    Ne, není to jen odbočka od tématu pro pobavení. Kdybyste chtěli jasný a stručný informační letáček, jak nevidomí dělají to a ono, bavili bychom se o nevidomých robotech, nikoli lidech. Skutečnost je ovšem taková, že existuje pár základních informací, ale v reálném životě vám paní X řekne: „Já nechávám všechno v originálních baleních a rozpoznávám koření podle čichu“, zatímco paní Y na jiném blogu napíše: „Nedoporučuju sáčky očichávat, zbytečně u toho kýchám, já mám vše v pečlivě označených kořenkách.“ Jestli se ptáte, která má pravdu, odpověď zní: obě. Pokud chcete vědět víc, musíte si něco zjistit o každé z nich – jaké má potřeby a priority, v jaké rodině žije, jak moc je výkonná, kde jsou její „menší hrnce“ apod.

    S vědomím toho, co jsem právě napsala, v tom příště přeci jen uděláme nějaký systém a shrneme si pár základních způsobů, jak se dá poznávat koření poslepu. Ale teď už mi nezbývá než vám popřát dobrou chuť a jistou ruku se sáčkem, kořenkou, lžičkou i bezlžičkou při vaření něčeho dobrého a pořádně kořeněného. 😊