Deaf-blind-drunk Concert

    Prší a já dělám angličtinu. Najednou se pod oknem ozve hezký český, jen trochu dost falešný zpěv "Prší, prší, jen se leje". Vytrvalec dává na jistotu obě sloky.

    “To je hudba?” ptá se manžel.

    “Jo, máme tu koncert,” na to já pobaveně. “Prší, prší, jen se leje. Znáš to?”

    “Ne.” (nenarodil se v ČR, takže i když umí česky lépe než většina Čechů a k tomu dalších pět jazyků navrch, doma mu holt zpívali něco, co zase neznám já).

    Opilec pod oknem se asi hodně divil, když se z jednoho baráku “Prší, prší” ozvalo ještě jednou, tentokrát asi dvakrát pomaleji. Že by nějaký zpomalený kazeťák? Půlka města si asi teď ťuká na čelo, co to tam bydlí za blázny, že mají potřebu po dalším bláznovi opakovat “Prší, prší, jen se leje”.

    Odpověď je jednoduchá: Můj muž má kombinaci zrakového a sluchového postižení. Tj. nevidí vůbec a slyší se sluchadlem. Zpívala jsem pomalu, protože jsem mu zároveň psala na ruku text Lormovou abecedou pro hluchoslepé.

    Člověk se sluchovým postižením často slyší zvuk, ale nepozná, o co jde. Vrznutí židle nebo bouchnutí kastrolu se u nás občas mění v domovní zvonek a konvice něco řekla, nikdo neví co. U vysokých nebo vzdálených hlasů, opilecké intonace a zpěvu nedoslýchavý člověk těžko rozeznává slova. Pokud je nevidomý, nedokáže navíc odezírat. Texty písní se proto u nás předříkávají, zpívají pomalu a zřetelně v nižších oktávách nebo dohledávají zvlášť. Melodii manžel zblízka slyší, ale z okna už ne. A tak jsem to vzala obojí najednou.

 

Česká verze Lormovy abecedy (nejen) pro hluchoslepé je pro případné zájemce k nalezení zde:

https://www.lorm.cz/pro-hluchoslepe/komunikace-hluchoslepych/lormova-abeceda/


Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Ne všechno jde, když se chce - Jak (ne)motivovat nejen člověka s handicapem?

I. Tři svobodné vlasy děda Vševěda     Záměrně jsem na konec hlavního nadpisu dala otazník. – Na téma motivace existuje nespočet článků a doporučení, a zdánlivě spolehlivých návodů na cokoli od zdravého životního stylu po produktivitu a duševní zdraví s patentem na pravdu v záhlaví i zápatí si lze vygooglit ještě stokrát víc. Proto nechci budit dojem samozvaného odborníka, chystajícího se poskytnout miliardtý první zjednodušující manuál s hromadou kiksů a druhou hromadou sražených hlav, resp. sebevědomí.     Zkrátka a dobře, o motivaci jsme toho všichni už nejspíš slyšeli víc, než by nám bylo milé, a já v tomto trendu nehodlám pokračovat. Zároveň se ale často setkáváme s nesprávně provedenou motivací sebe i druhých. Důsledky, a tím i důvody, proč se snažit motivovat „správně“, jsem se pokusila přiblížit v minulém povídání o rovných příležitostech. Co může být větším hnacím motorem pro zamyšlení nad tématem než fakt, že nevhodně formulovanou motivací taky můžu někomu pěkně podra
Další informace

Staré „slepecké“ báje aneb Věděli jste, že i nevidomý může mít zkreslené představy o vidících?

    Tak jako nikdo nemůže všechno umět, nemůže ani nikdo všechno vědět. O tom, že existuje spousta mýtů o nevidomých, už asi leckdo z vás slyšel. Občas se člověk nestačí divit, co všechno dovedou lidi vymyslet.      Asi nejvíc mě pobavil mýtus, že nevidomý člověk nemá mobil. V článku „Já jsem ta slepá“ jsem nedávno popisovala zkušenost se zdravotní sestrou, která automaticky předpokládala, že mé osobní záležitosti vyřizuje někdo z rodiny. Pak jsou to různé představy o tom, co nevidomí umějí nebo neumějí, co mají nebo nemají rádi, jestli studují a pracují, jak si asi hledají partnera, jestli mají děti apod.   Mýty o životě a lidech obecně     Každý z nás je jiný, a tak i mýtům podléháme v různé míře. Netýkají se jen lidí se zdravotním postižením, ale lidského života obecně. Máme tu hromadu mýtů o mezilidských vztazích, o výchově dětí, o nutnosti pracovního nasazení, o tom, co člověk má nebo nemá vědět, o ženách, o mužích, o věřících, o cizincích, a tak bychom mohli pokračovat.
Další informace

Když kolem předsudků točím já

    Vzhledem k tomu, že si spousta nevidom ý ch stěžuje na nevhodnou komunikaci a chov á n í zdravotn í ků (např. nedostatečn ý popis či pomoc při orientaci v m í stnosti, nevhodn é koment á ře atd.), rozhodla jsem se ocenit ty, kteř í to dělaj í dobře. Netuším ovšem, jestli jsem udělala dobře já:     Dnes jsem byla u jedné doktorky na prevenci. Chod í m k n í už několik let a chovaj í se tam ke mně velice hezky. Zdravotn í sestra mi vždy pomůže s orientac í v m í stnosti, pop í še, co je potřeba, a na konci mě vyvede před ambulanci. Žádné vyvolávání kdesi z hlubin ordinace, abych musela hledat, kde že je ten vchod - vždy si pro mě přijde a osloví mě příjmením. Zároveň se nevnucuje tam, kde to není potřeba - když jsem odmítla nabízenou pomoc s obouváním, brala to, jak to je, a mě ani nenapadlo se urazit, protože ta nabídka byla tak nějak nevtíravá a empatická (ne, udivený komentář, že si umím rychle zavázat tkaničky, opravdu nenásledoval).     Totéž platí o lékařce: od p
Další informace