Devět ctností nevidomé aneb Má život s handicapem i nějaké výhody? - Úvod

    Už se vás někdo zeptal, jestli byste chtěli mít nějaký handicap? Já jsem takhle někdy v pubertě totálně dorazila svou adoptivní babičku nadšeným dotazem, zda by chtěla být také nevidomá. Na její rozpačitou a pochopitelně zápornou odpověď jsem zareagovala zhruba v tomto duchu: „To je škoda! Viděla bys věci, které teď vidět nemůžeš.“

    Musím říct, že na tenhle počin z mladické nerozvážnosti nejsem ani trochu hrdá – podobné sdělení asi nebude nic příjemného. A co si budeme povídat, je to přeci jen trochu zkreslené. Ale přesto: může mít život s handicapem, který si většinou právem spojujeme s větší mírou úsilí a nutností kompenzace, mít i nějaké výhody?

 

Handicap bez člověka jaro nedělá

    V první řadě si musíme ujasnit jednu pro někoho možná nepříjemnou, ovšem důležitou věc: Handicap sám o sobě žádné výhody nepropůjčuje. Nevidomý člověk se nerodí ani s lepším sluchem či jiným šestým smyslem, ani s nějakou zvláštní ušlechtilostí, dobrotou, empatií či jinými vlastnostmi, které jsou nám občas mylně přičítány. Handicap totiž nesouvisí s osobností, nýbrž pouze s tím, že ho máte.

    To, že nevidím, neříká nic o tom, co umím nebo jaký jsem člověk. Jeden nevidomý může být bystrý jedničkář se všestranným nadáním a schopností naslouchat, zatímco druhý neumí nic jiného než trousit oplzlé vtípky v hospodě, nadávat na Romy a dvakrát do týdne končit na záchytce. Lidé s handicapem jsou čestní i neupřímní, pomlouvači i rovní lidé, nezdravě promiskuitní i žijící v trvalých, spokojených vztazích, věřící i nevěřící, vzdělaní i nevzdělaní, a tak bychom mohli pokračovat. Chceme-li tedy přemýšlet o otázce, zda může život s handicapem přinášet nějaké výhody, musíme vždy hledat odpověď jen u konkrétního člověka, který se zdravotním postižením žije.

    Babička by možná ty krásné věci, které vidím já a které ona vidět nemůže, neviděla ani jako nevidomá. To, že mně osobně handicap přinesl do života pozitivní vlastnosti, zkušenosti a zážitky a že jsem si díky němu osvojila pár zajímavých dovedností, není něco automatického, co by po proměně v nevidomou nádavkem získala i ona. Její schopnosti, dovednosti a zkušenosti by nejspíš byly jiné, jenže tím by veškerá podobnost končila.

    S vědomím toho, že můj výčet není univerzální ani vyčerpávající, se v následujících článcích pojďme podívat na výhody, které handicap přinesl konkrétně mně. Aby se to dobře pamatovalo, budu o nich vyprávět převážně formou různých historek ze života a ke každé z nich přiřadím pomyslnou ctnost.

 

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Ne všechno jde, když se chce - Jak (ne)motivovat nejen člověka s handicapem?

I. Tři svobodné vlasy děda Vševěda     Záměrně jsem na konec hlavního nadpisu dala otazník. – Na téma motivace existuje nespočet článků a doporučení, a zdánlivě spolehlivých návodů na cokoli od zdravého životního stylu po produktivitu a duševní zdraví s patentem na pravdu v záhlaví i zápatí si lze vygooglit ještě stokrát víc. Proto nechci budit dojem samozvaného odborníka, chystajícího se poskytnout miliardtý první zjednodušující manuál s hromadou kiksů a druhou hromadou sražených hlav, resp. sebevědomí.     Zkrátka a dobře, o motivaci jsme toho všichni už nejspíš slyšeli víc, než by nám bylo milé, a já v tomto trendu nehodlám pokračovat. Zároveň se ale často setkáváme s nesprávně provedenou motivací sebe i druhých. Důsledky, a tím i důvody, proč se snažit motivovat „správně“, jsem se pokusila přiblížit v minulém povídání o rovných příležitostech. Co může být větším hnacím motorem pro zamyšlení nad tématem než fakt, že nevhodně formulovanou motivací taky můžu někomu pěkně podra
Další informace

Staré „slepecké“ báje aneb Věděli jste, že i nevidomý může mít zkreslené představy o vidících?

    Tak jako nikdo nemůže všechno umět, nemůže ani nikdo všechno vědět. O tom, že existuje spousta mýtů o nevidomých, už asi leckdo z vás slyšel. Občas se člověk nestačí divit, co všechno dovedou lidi vymyslet.      Asi nejvíc mě pobavil mýtus, že nevidomý člověk nemá mobil. V článku „Já jsem ta slepá“ jsem nedávno popisovala zkušenost se zdravotní sestrou, která automaticky předpokládala, že mé osobní záležitosti vyřizuje někdo z rodiny. Pak jsou to různé představy o tom, co nevidomí umějí nebo neumějí, co mají nebo nemají rádi, jestli studují a pracují, jak si asi hledají partnera, jestli mají děti apod.   Mýty o životě a lidech obecně     Každý z nás je jiný, a tak i mýtům podléháme v různé míře. Netýkají se jen lidí se zdravotním postižením, ale lidského života obecně. Máme tu hromadu mýtů o mezilidských vztazích, o výchově dětí, o nutnosti pracovního nasazení, o tom, co člověk má nebo nemá vědět, o ženách, o mužích, o věřících, o cizincích, a tak bychom mohli pokračovat.
Další informace

Když kolem předsudků točím já

    Vzhledem k tomu, že si spousta nevidom ý ch stěžuje na nevhodnou komunikaci a chov á n í zdravotn í ků (např. nedostatečn ý popis či pomoc při orientaci v m í stnosti, nevhodn é koment á ře atd.), rozhodla jsem se ocenit ty, kteř í to dělaj í dobře. Netuším ovšem, jestli jsem udělala dobře já:     Dnes jsem byla u jedné doktorky na prevenci. Chod í m k n í už několik let a chovaj í se tam ke mně velice hezky. Zdravotn í sestra mi vždy pomůže s orientac í v m í stnosti, pop í še, co je potřeba, a na konci mě vyvede před ambulanci. Žádné vyvolávání kdesi z hlubin ordinace, abych musela hledat, kde že je ten vchod - vždy si pro mě přijde a osloví mě příjmením. Zároveň se nevnucuje tam, kde to není potřeba - když jsem odmítla nabízenou pomoc s obouváním, brala to, jak to je, a mě ani nenapadlo se urazit, protože ta nabídka byla tak nějak nevtíravá a empatická (ne, udivený komentář, že si umím rychle zavázat tkaničky, opravdu nenásledoval).     Totéž platí o lékařce: od p
Další informace