Devět ctností nevidomé aneb Má život s handicapem i nějaké výhody? - 1. ctnost – Pracovitost

Nebojím se důkladnosti a preciznosti

    Jednou jsme na univerzitě dostali seznam možných témat na seminární práci, samozřejmě v tištěné podobě. Chytrý telefon si teprve pořizuju a skener máme společný s manželem, takže mi přišlo nejjednodušší poprosit spolužáky, ať mi témata přepíšou. Bylo to cca dvacet témat (rozuměj názvů), a kdybych to měla přepsat já z Braillova písma do počítače, trvalo by mi to zhruba pět minut. A tak jsem si říkala, že to pro spolužáky nebude žádný problém, protože na rozdíl ode mě nemusejí při opisování oddělávat ruce od klávesnice a dívají se zároveň do papíru a píšou, takže jim to bude trvat dvakrát tak kratší dobu.

    Kdyby někdo poprosil o přepis něčeho kratšího mě, prostě bych večer doma sedla a šup. A tak mě udivilo, že na moji prosbu ve skupinovém Messengeru nikdo nereaguje. Po nějaké době jsem poprosila ještě jednou, tentokrát úspěšně. A v tu chvíli mi to došlo: Sakriš, vždyť oni vlastně nejsou zvyklí opisovat! Vždyť si přece všechno fotí!

    Ani já už toho v digitální éře až tak moc neopisuju, ale pořád toho je víc, než kolik běžně opisuje vidící. Tiskárna na Braillovo písmo sice existuje, jenže je hlučnější a hlavně dražší, takže ji doma má jen málo nevidomých. Ještě před pár lety jsem si tedy téměř každý týden opisovala písně na bohoslužbu ručně z počítače. Často jsem to dělala na zemi, protože jsem si netroufla dát na stůl Pichtův stroj a počítač vedle sebe, abych válcem stroje omylem neshodila notebook nebo braillský řádek. Opsat něco z Brailla do počítače je pro mě jednodušší – sedím jako člověk u stolu a braillský text mám na klíně. A tak jsem si myslela, že vidící prostě kouká, píše a je to pro něj mnohem jednodušší než pro mě. Jenže ono je to pro něj těžší, protože zkrátka není zvyklý to dělat.

 

Umím psát všemi deseti

    S tím souvisí další věc, ve které jsou někteří vidící vůči mně znevýhodněni: spousta z nich neumí psát všemi deseti a na klávesnici kouká. I když zrovna já nepatřím k žádným rychlopsavcům, pořád mám oproti nim výhodu, protože je pro mě psaní jednodušší. Nemusela jsem se složitě učit, že mám koukat jen na monitor, a ne na prsty. Koukám rovnou na monitor, co píšu, resp. v mém případě to poslouchám do sluchátek. V případě krajní nouze dokážu použít počítač bez hlasového výstupu jako psací stroj.

    Na rozdíl od vidícího je pro mě práce s textem těžší, protože nevidím celou stránku, ale jen to, co právě poslouchám nebo čtu na braillském řádku. To ale zároveň znamená, že jsem zvyklá pracovat důkladněji. I proto pro mě bude opsat text menší výzvou i v případě, kdy bych samotné opisování netrénovala.

    Spolužáci mohli samozřejmě na mou prosbu zapomenout z úplně jiného důvodu – do hlavy nikomu nevidím. Je to ale dobrá ilustrace, jak já jako nevidomá přistupuju k některým věcem odlišně. To platí i naopak – kdyby mě někdo požádal, abych mu, dejme tomu, uklidila odlahu, bude to pro změnu náročnější pro mě a možná to o pár dní odložím, zatímco vidící si bude říkat, proboha, co má.