Ne všechno jde, když se chce - Jak (ne)motivovat nejen člověka s handicapem?

II. Jak „bourat bariéry“ efektivněji?

    Opět záměrně přidávám otazník, abych dala najevo, že mé zásady nejsou vyčerpávající. Zde je pár věcí, které se já sama snažím při komunikaci nejen s dalšími nevidomými dodržovat:

 

Jak motivuju

-          Mám-li pocit, že jiný nevidomý nevyužívá všechen svůj potenciál, místo hodnocení mu dodám informaci.

    Upozorním ho na něco, co je možné vyzkoušet a jak toho dosáhnout. Případně si u dotyčného nejprve ověřím, zda o dané možnosti ví. Tímto způsobem bych motivovala nebo inspirovala jak dospělého, tak dítě – škola má být hrou v každém věku.

-          Snažím se nehodnotit, nesrovnávat ani jinak nedávat najevo, že by dotyčný měl něco umět lépe, že je pozadu apod.

    Pokud tomu tak je, předpokládám, že to nejspíš tuší sám a nemá z toho radost. Výjimkou může být situace, kdy dotyčného dobře znám, vím, že není motivovaný a že mu takové hodnocení neublíží. Za celý svůj život jsem si to dovolila pouze u jednoho člověka, nepočítám-li případná vlastní selhání, která jsem mohla vytěsnit.

-          Nepoužívám ani neadresované normativní výroky typu „každý nevidomý by měl umět ve třiceti připravit nedělní oběd“ nebo „každý mladý nevidomý by si měl vyzkoušet samostatnou cestu do zahraničí, aby získal nové zkušenosti“ nebo „samozřejmě že dokážu vytřít podlahu bez zraku“ (nechť si čtenářstvo dosadí další dle vlastní fantazie).

    To, že já něco zvládám nebo považuju za zvládnutelné, ještě neznamená, že je má představa správná a že bych ji měla prezentovat jako jedinou správnou i pro ostatní. Zásadně se snažím mluvit jen o sobě („zažila jsem ... a to mi přineslo ...“, „umím ... a to mi přináší ...“ apod.).

-          U neznámého dospělého nevidomého vždy předpokládám, že je motivovaný, dokud se neprokáže opak. Nikomu nekecám do toho, čeho by měl dosáhnout nebo co by měl zvládat.

-          Pokud potřebuju někoho motivovat, snažím se mu neříkat, co by měl umět nebo dělat, ale proč je dobré to umět nebo dělat.

    Např. pan X si nechce uklízet, protože to dle svých slov nepotřebuje. Veškeré debaty na toto téma odbývá konstatováním, že pokud to někomu vadí, ať uklidí sám, ale on sám nemá důvod to dělat. Pro vidící čtenáře dodávám, že takový postoj může být částečně ovlivněn i zrakovým postižením (např. tím, že pan X nevidí plíseň nebo prach), nicméně mezi nevidomými rozhodně není běžný. Pro mě samotnou není jednoduché nebýt zděšená a konsternovaná. Kdybych ale panu X řekla, že to je teda strašné a že by si měl okamžitě začít uklízet, nejspíš by se ještě víc zatvrdil. Mohl by oprávněně namítnout, že je dospělý a že mu nemám co kecat do života.

    Na druhou stranu bydlet v neuklizeném bytě s sebou nese jistá zdravotní rizika, a tak je dobré pana X motivovat, aby svůj postoj změnil. Jedinou možností je vysvětlit, proč je vůbec dobré uklízet. Apelovat na estetiku nemá význam, a tak se nabízí vysvětlení typu: „Pokud nebudeš dlouhodobě uklízet toaletu, vytvoří se v ní plíseň, která ti může způsobit zdravotní problémy.“ Jestliže se pan X rozhodne, že bude raději nemocný, než aby si uklízel, nemůžu s tím nic udělat. Můžu se jen ujistit, že opravdu chápe, co se mu snažím říct, a pak se samozřejmě můžeme bavit o tom, proč mu nezáleží na jeho zdraví. Jiné možnosti ale v oblasti motivace nemám – nejsem Bůh ani diktátor.

 

Jak informuju

-          Snažím se předat vlastní tipy, co si s danou situací počít.

    Pokud je dotaz na řešení problému stejně neurčitý jako dotaz naší fiktivní Hanky z první části, snažím se mezi řádky vyčíst, v čem by mohl být problém. Vycházím např. z toho, jak je dotaz formulovaný nebo co zůstalo nevyřčeno. Kdyby Hanka napsala: „Je možné se se zrakovým handicapem osamostatnit?“, nejspíš bych odpověděla, že ano, a uvedla pár příkladů, že všechno jde, když se chce. Pokud ale jen neurčitě žádá o radu v oblasti vlastního osamostatnění, mám mezi řádky pocit, že neví, jak začít, nebo něco nejde, a pak se podle toho chovám.

    Jinými slovy, vždy je lepší popsat, jak konkrétně to všechno jde, když se chce – nejde to přeci jen tak samo, že si vezmeme kouzelnou hůlku jako Harry Potter a problém je vyřešen.

-          Konkrétní fígly nebo postupy se snažím popisovat tak, aby si můj protějšek dokázal představit, jak přesně to dělám, a na základě toho víceméně odhadnout, zda je můj využitelný i pro něj.

    Nic nepřikrášluju a pochlubím se i limity. Např. budeme-li se bavit o smažení, napíšu třeba: „Smažím na pánvi a obracím vařečkou a obracečkou. Dokážu otočit větší kusy jako řízky, ale neotočím třeba karbanátek, protože bych ho rozmačkala. Když mi to nejde, prostě to vypnu a pomůžu si rukou. Samozřejmě jsou nevidomí, kterým to jde líp, takže je to individuální.“ Můj popis není vyčerpávající, nicméně tazatel si z něj vytvoří hrubou představu a v případě zájmu se může doptat. Tím, že k popisu přidávám i limity a nedokonalosti, dávám mezi řádky zprávu: „neshodím tě, můžeš se zeptat a otevřeně přiznat, že něco neumíš, je v pořádku to nejen umět, ale i neumět“.

-          U abstraktnějších témat se na základě čtení mezi řádky snažím nabídnout možnosti, v čem by mohl být problém.

    U tématu osamostatňování bych mohla vypíchnout např. problémy s komunikací s vidícími rodinnými příslušníky a možné objektivní okolnosti (viz výše). Tazatel tak dostává zprávu, že není outsider a že jeho problém má váhu. Pak se mu asi bude lépe přemýšlet, zda na něj něco z mé nabídky sedí, případně formulovat svůj problém přesněji.

-          U řešení složitějších nebo neurčitých problémů se snažím najít první krůček – něco, čím se dá začít, první malý cíl, jehož lze dosáhnout.

    Jednomu konkrétnímu člověku, kterého trochu znám, jsem např. v souladu s jeho vlastním přáním navrhla začít za podpory rodičů s přípravou snídaně, konkrétně skládáním sýru a šunky na chleba a později mazáním. Řekla jsem mu, s jakým konkrétním typem pomazánky z hlediska konzistence doporučuju začít a proč. Zároveň jsem ho upozornila, že je potřeba rozvíjet komunikaci s rodiči a v danou chvíli se připomenout.

    Samozřejmost? Pro někoho možná, pro člověka s kombinovaným postižením, který je zvyklý, že mu vše vyřizují rodiče, nikoli. Je potřeba vycházet ze schopností a možností daného člověka, a ne z vlastních hodnot a představ, jak to je a jak by to být mělo.

-          Kladu důraz na individualitu, dávám najevo, že má zkušenost není univerzální a že jiný nevidomý může upřednostňovat jiný postup nebo mít jiný problém.

 

Jak podporuju

-          Dám najevo, že není ostuda, když to nejde

-          Nezlehčuju problém, který dotyčný řeší, snažím se mu přikládat takovou váhu, jakou mu přikládá on sám.

    Pokud např. někdo napíše, že je pro něj těžké, jak jeho okolí reaguje na ztrátu zraku, nepřijde mi ideální odpovědět něco ve stylu: „Reakce okolí si nesmíte brát osobně, je potřeba se tomu postavit.“ Věcně by měl takový komentář možná pravdu, prakticky ale nerespektuje, kde se daný člověk v konkrétním okamžiku nachází. Může mu tak mezi řádky dávat zprávu: „Nevyrovnáváš se s tím tak, jak bys měl, neděláš to dost dobře.“ Obzvlášť pokud takhle odpoví jiný nevidomý, potažmo později osleplý člověk. Je potřeba se holt smířit s tím, že pro druhého je to těžké a my to musíme respektovat, byť by nám samotným víc vyhovovalo nad vším mávnout rukou.

-          Pokud jsem daný problém také řešila, sdílím vlastní zkušenost, aby dotyčný věděl, že v tom není sám.

    A to i ve chvíli, kdy problém pro mě samotnou už není aktuální. Jedinec nad věcí, jenž vše kdysi dávno úspěšně překonal, teď už ani neví jak a na pachtění druhého se jen povzneseně dívá ze svého piedestalu, asi nebude ideálním motivátorem nebo inspirátorem. Touto zásadou se snažím řídit i u zdánlivě abstraktnějších (ovšem pro život jako takový velmi konkrétních) problémů typu obtížné vzdorování tlaku na výkon (viz bouračství bariér z 1. části) nebo vnímání vlastního handicapu jako závazku umět to, co „se má“, nikoli to, co já chci. Sdělení typu „buďte sám sebou a na nikoho se neohlížejte“ (v lepším případě šmrncnuté nějakou tou ezoterikou a v každém případě vyvolávající dojem, že mluvčí žije na pustém ostrově, kde se ho nikdo a nic netýká) je sice fajn, cesta takového člověka může být obdivuhodná (i když mně osobně se spíš spouští vnitřní alarm v čele s otázkou, zda nejde spíš o úspěšné popírání či stylizaci než bravurní, snad až nepřirozené vyrovnání se s daným problémem), nicméně samotnému člověku, který se s daným tématem ještě potýká, to nejspíš příliš nepomůže.

    Podpora vyjádřená z pozice „byl jsem, jsem a vždy budu absolutně nad věcí, stačí se jen správně dívat a problém nebude existovat“ vyvolává spíše dojem nedosažitelné mety než laskavého přijetí tam, kde se nebohý pachtil zrovna nachází.

-          A samozřejmě se nevyjadřuju vždy, všude a ke všemu. Pokud mi něco brání daný problém nezlehčovat, nemám s ním zkušenosti nebo mě nenapadá nic, co bych mohla nabídnout, nejdražším kovem zůstává mlčení. Ať mluví ten, kdo má co říct.

 

Jak se správně ptát?

    Nebylo by odpovědí bez otázek: Podpořit druhého můžeme i tak, že se zeptáme za něj, zformulujeme problém, který mu leží na srdci, a zeptáme se i na něco, co by mohlo být považováno za tabu nebo totálně blbou otázku, na niž není třeba se ptát.

    Já jsem se např. dočetla v časopise Zora, že existují haptické mapy, které se vytisknou a mohou pomoci nevidomému při orientaci. Říkala jsem si, že to by tedy bylo fajn, protože bych si chtěla udělat prostorovou představu o městě, kde žiju, i mimo naučené trasy. Jenže jsem si nebyla jistá, jak se v praxi s mapou pracuje a jak velkou část si vlastně můžu a mám nechat vytisknout. (Poznámka pro vidící: mapa, kterou chci, se tiskne v měřítku 1 cm na 12 m, takže je velmi podrobná.) Říkala jsem si ale, zda je vhodné ptát se na zkušenost ostatních neviomých. Není to trochu blbá otázka – neměly by mi stačit informace ze Zory, případně z internetu?

    Ale pak jsem si řekla, že se zeptám. Dostala jsem pár cenných tipů a vysvětlení, jak můžu s mapou pracovat a jak velkou část plochy si můžu nechat vytisknout. Zároveň v reakci na mou otázku napsal jiný nevidomý, že o tom slyší poprvé a kde že se mapa dá objednat. Jiný zase napsal, že by rád mapu využil, ale že se v ní nedokáže orientovat, a mě, která jsem se původně ptala, zase napadlo pár tipů, jak by mohl začít. Nebojme se tedy pokládat ani otázky, které se nám na první pohled zdají hloupé, protože to přece určitě dávno ví každý kromě mě. Ne, neví to každý kromě vás. Nikdy nevíme, kolik dalších lidí by se rádo zeptalo, jen nevědí jak.

    Zároveň se snažím otázky vhodně formulovat, a jít tak příkladem. Snažím se zeptat tak, aby bylo jasné, co konkrétně mě zajímá. Např. u map jsem se zeptala na vlastní zkušenost a napsala, že si chci nechat udělat mapu města, kde žiju. Tím jednak pro sebe eliminuju případné neurčité odpovědi typu „s mapou se dá pracovat dobře“, jednak se snažím jít příkladem, jak se ptát konkrétně. Jsem s tím asi docela otravná, protože mé dotazy občas přesahují délku 500 znaků, nebo kolik že se to na sociálních sítích údajně má psát, aby člověk nebyl příliš out.

    Jednou jsem něco opravdu hodně nevěděla, a co hůř, ani v nejmenším jsem netušila, co je v tom mém problému vlastně důležité a co ne. Tak jsem to napsala celé, a jelikož mám to štěstí, že psát umím, sesmolila jsem na konci několik otázek. Kromě odpovědí mi v komentáři přistálo i sdělení, že příspěvek je dlouhý jako týden před výplatou, takže se tomu nikdo nebude věnovat. Tak přátelé, takhle ne – kdybych to všechno věděla, nemusím se přece ptát, a nemůžeme hodnotit stejnou měrou dotaz a informaci.

    Já sice v současné době disponuju přiměřeným sebevědomím a jako budoucí sociální pracovník se umím proti takové neoprávněné kritice ohradit, nicméně někoho jiného by podobná reakce mohla odradit a příště by se už třeba nezeptal. Slušnější a efektivnější by bylo si ten příspěvek přečíst a pomoci tazateli určit, co je vlastně důležité. Není čas – jpůl minuty čtení maximum? Pak se nedivme, že někteří považují sociální sítě za toxické. Každý, kdo něco neví, případně každý, kdo má co říct, by měl dostat tolik prostoru, kolik potřebuje. Jinak to pojďme celé zabalit a setkávat se jen face-to-face, jenže se stejně nebudeme umět správně ptát, a navíc strávíme několik hodin v autobuse či vlaku, aby se mohl Pražák zeptat Opaváka, protože přítomní Brňáci to nevědí. To jsem si jen na cestě k závěru dovolila místo velké špetky soli velkou špetku sarkasmu, aby se to záživněji četlo a lépe pamatovalo.

 

Proč o tom mluvit?

    V současné době je stále pravděpodobné, že se člověk s handicapem někdy v životě setká s nějakou formou stigmatizace či nevhodného hodnocení. Ve chvíli, kdy jsem byla srovnávána a nucena do výkonů („jez rychle“, „to bys měla umět/vědět“, „musíš si v životě poradit sama“ apod.), existuje větší pravděpodobnost, že tenhle vzorec převezmu a budu jej uplatňovat na sebe i další nevidomé. Jsem tak zranitelnější vůči sklízení a rozsévání různých tendencí k pocitům méněcennosti. Proto si myslím, že je občas potřeba podobná témata otevřít a mluvit o tom, jak nesklízet a nerozsévat a v čem nám to jako společnosti ubližuje. Věřím, že ani vidící čtenář nemá důvod se u tohoto textu nudit – jak jsem již psala na začátku článku, podobných skupinek a komunit je v naší společnosti víc než dost.

    A abych nezapomněla: jestli si teď někdo myslí, že jsem tohle věděla od útlého dětství, je na velkém omylu. Kdybych nikdy v životě neudělala nic špatně a už v první třídě základní školy se ke všem chovala jako pomáhající profesionál, nedokázala bych tento text vůbec napsat. – Dobří učitelé bývají často mizernými žáky.

    Tímto bych ráda podpořila prozměnu všechny Karly (viz povídání o rovných příležitostech), Hany, Jany, Anny, jogíny, učitele slohu a další bourače bariér, kteří cestou mohli a nemuseli zbourat i nějakou tu nosnou zeď. a další, kteří bez ohledu na existenci či neexistenci zdravotního postižení zkrátka a dobře motivovat, informovat ani podporovat neumějí. Jak říká jedno ázerbájdžánské přísloví: „Není ostuda nevědět, je ostuda nechtít se učit.“ A tak si mě nepředstavujte jako učitelku, ale jako ne vždy vzornou spolužačku, která se nakonec rozhodla, že se pokusí dobře učit, protože chce rozdávat a chránit ony pomyslné tři zlaté vlasy děda Vševěda.

    No a v neposlední řadě mám výhodu studia sociální práce, kde mě důsledně učili naslouchat a respektovat. Takže pokud je vám padesát a zrovna jste se přistihli, že jste to celý život dělali blbě, nikdy není pozdě začít a za tím, co se nepovedlo, udělat tlustou čáru. Jak už jsem psala v první části, jde nám o řešení problému, nikoli o hledání viníků včetně sebeobviňování, které vede spíš k popírání toho, co se nepovedlo, a ostychu o tom mluvit veřejně, protože to pak zkrátka příliš bolí, což samotnému řešení problému nepřispívá.

 

Poznámka na závěr:

    V tomto textu jsem se příliš nevěnovala lidem, které naopak motivuje stigmatizace, soupeření či přehnaná kritika. Myslím si totiž, že jsou to výjimky potvrzující pravidlo, a že tedy není nutné ani vhodné podobný způsob motivace propagovat. Držme se v tuto chvíli přesvědčení, že většině dospělých porovnávání nebo hecování nepomůže dostat se blíž ke svému případnému nevyužitému potenciálu. Jako nejefektivnější a zároveň nejpřímočařejší cestu osobně považuju pouhé předání informace, kam a jak je možné se posunout dál.

    Na případné vyřčené i nevyřčené komentáře typu „ale kdyby mi tehdy býval někdo řekl, že jsem pozadu v prostorové orientaci, tak bych teď býval byl někde jinde“, už dopředu odpovídám, že by jen stačilo, kdyby býval někdo řekl, co, jak a proč lze udělat, aby bylo možné být někde jinde – to ostatní je přebytečný balast, který jedněm v cestě ke svobodě nepomůže a druhým uškodí. Rozhodně tu nevybízím k podceňování schopností nevidomých ani k usnutí na vavřínech. Jen se snažím z oné vakcíny na nesamostatnost zvané „potřeba informací a podpory“ odstranit vedlejší účinky, aby byla dostupná pro co nejvíce „pacientů. Jsou věci, které se lépe řeší rozvahou než tlakem a silou.