Devět ctností nevidomé aneb Má život s handicapem i nějaké výhody? - 6. ctnost – Poctivost

Jsem zvyklá budovat si dobrou osobní značku

    Tenhle návyk má samozřejmě spoustu nevýhod, protože jeho zdrojem často bývá stigmatizace. Dnes se ale podíváme na výhody. Dělat dobrý dojem neznamená maskovat svůj handicap nebo předstírat, že dokážu víc, než dokážu. Neznamená to ani být pokrytec, který se snaží za každou cenu přizpůsobit okolí. Znamená to nelajdačit, neulévat se, hledat řešení, zkoušet.

    Kdyby mí vidící spolužáci první den v práci nevěděli, jak vytvořit prezentaci s mluveným komentářem, někdo jim to ukáže. Kdybych to nevěděla já, nejen že mi to nikdo neukáže (málokdo umí podobnou věc vysvětlit nevidomému a ještě méně lidí na to má trpělivost), ale ke všemu možná nedostanu práci. Vyučující by asi nevadilo, kdybych to ani nezkusila a řekla, že to nedokážu, protože nevidím. Ale vadilo by to mně, protože bych to vnímala jako nepoctivost. Zvyk je železná košile, a tak se stále snažím chovat tak, jako kdybych chtěla dostat práci nebo uznání (tahle něco umí, s tou má cenu spolupracovat/bavit se).

    Když si vidící novinář dovolí napsat nějaký blábol (a že jich je), ne vždy je náležitě napomenut. Z toho, co občas vidím v médiích, mi vstávají vlasy na hlavě. Kdybych někam napsala podobný nesmysl já, ať už z pozice publicisty či obyčejného influencera, může se mi stát, že si ode mě příště nikdo nic nepřečte. A tak i teď, když žádnou práci nemám, píšu pokud možno bez překlepů, pravopisně i gramaticky správně a v rámci možností zajímavě. Stejně se chovám třeba i při psaní komentářů na sociálních sítí Což by se, objektivně vzato, o mnoha lidech bez postižení říct nedalo.

    Přestože jsem bezprostřední a propaguju autenticitu, nikdy bych si nedovolila počin typu vytvoření si anonymního profilu pod názvem, dejme tomu, „Honza Ponožka“, a následné hejtování věcí, které se mi nelíbí (a že jich je!). Kdyby mi na něco takového někdo přišel, řeklo by se o mně, že jsem nejen slepá, ale ještě blbá.

    Tím se rozhodně nesnažím říct, že takový dvojí metr schvaluju. Nikdo by neměl být znevýhodňován jen proto, že má nějaký handicap, a na nikoho by neměly být kladeny vyšší nároky jen proto, že je jiný. V oblasti pracovního a vůbec veřejného života by ale možná mnoha lidem prospělo, kdyby se víc zamysleli nad tím, co a jak kde říkají, jak se chovají k druhým nebo kolik věcí se jim možná zbytečně nechce dělat a zkoušet samostatně.

 

    P.S. Funguje to samozřejmě i opačně – od sepisovače nesmyslů si příště nejspíš nic nepřečtu já a negativní zpětná vazba od pomyslného „Honzy Ponožky“ asi nebude něco, podle čeho bych se zařídila. Nechceme přeci dvojí metr, a tak není divu, že určitou úroveň sebeprezentace očekávám nejen od sebe, ale i od druhých, ať už mají nějaký handicap či nikoliv. A jen tak mimochodem, občas tssumím mít dobrou paměť na jména.