Devět ctností nevidomé aneb Má život s handicapem i nějaké výhody? - 8. ctnost – Pokora

Práce mi nesmrdí

    I když se snažím a v mnohých věcech jsem a v jiných možná ještě budu lepší než vidící, stále je dost toho, v čem se jim nevyrovnám. Nedokážu rychle a efektivně pracovat s obrovským množstvím různě uspořádaných webových stránek, protože se na každé nejprve potřebuju zorientovat. Některé weby, počítačové programy nebo mobilní aplikace pro mě vždy budou neovladatelné, protože jejich vývojář si nikdy nedá tu práci, aby je zpřístupnil pro odečítač obrazovky. Úklid podlahy mi trvá déle, protože na rozdíl od vidícího musím důkladně vytřít celou plochu. Nedokážu se rychle zorientovat v neznámé budově, a i kdyby mi to technický pokrok nakonec plnohodnotně umožnil, vždy budu pomalejší. Nemůžu pracovat jako záchranářka, lékařka, policistka či asistentka jiných lidí s postižením nebo být dobrovolnice, která rozdává jídlo lidem bez domova.

    Snad v každé činnosti, do které se kdy pustím, budu nějakým způsobem znevýhodněna: Jako sociální pracovnice nemůžu pracovat v sociálně vyloučené lokalitě nebo doprovázet klienty na jednání s úřady. Jako učitelka hudby nikdy nebudu moci vizuálně ukázat žákovi noty nebo dobře zkontrolovat jeho držení nástroje. Jako psycholožka nebo psychoterapeutka nebudu schopná klienta pozorovat a udržet s ním oční kontakt. Jako překladatelka budu potřebovat, aby mi dodávali zakázky v přístupném formátu, nikoli třeba v obrázku, který se pak může špatně převést. Všude, kde se pracuje na firemním počítači, budu potřebovat úpravu pracovního prostředí. A tak bychom mohli pokračovat.

    Pro mě osobně to jsou často maličkosti, které by se daly vyřešit a doplnit tím, že umím něco jiného. Stačilo by něco jen trochu udělat jinak – sociálního pracovníka nechat pracovat pouze ambulantně, učiteli hudby dát k dispozici kolegu, který se občas na žáky koukne, psychologa nechat pracovat tak, jak je, a pracovníkovi firmy nainstalovat neplacený odečítač obrazovky a nechat ho pracovat pouze v přístupných aplikacích. Jenže pro některé vidící to překážka je. Možná proto, že jsou někteří z nich sami tak trochu lajdáci, kteří řešení problémů nehledají, ale odkoukávají z barevných ikonek vytvořených očím na míru, při jejichž absenci se okamžitě hroutí, a tak si nedovedou představit život bez zraku.

    I kdyby se všichni nevidomí rozkrájeli na nudličky a postavili na hlavu, takové lajdáky se zřejmě v dohledné době nepodaří zcela vymýtit. Pro mě to v praxi znamená, že nikdy nebudu mít nic jisté. A opět jsme u motivace – buď se upnu na pozici sociálního pracovníka na otevřeném trhu práce, nebo budu ochotná dělat i něco jiného, a ušetřím si tak spoustu trápení. A tak jsem asi o něco ochotnější dělat i práci, kterou by nikdo jiný nedělal.

    Kdyby mi někdo čistě teoreticky po obdržení vysokoškolského diplomu nabídl práci přepisovatelky starých knih z Braillova písma do počítače, nejspíš bych ji vzala, a ještě by mě to bavilo. Nejsem si jistá, zda by mladý vysokoškolsky vzdělaný vidící reagoval podobně. Stejně tak kdybych nemohla najít práci a měla v ruce magisterský diplom, nebránilo by mi to v absolvování masérského kurzu. Ne že bych si nechtěla vybírat – radši bych byla korektor než masér a nejraději bych pracovala v místě bydliště. Jen jsem zkrátka v této oblasti asi o kousek pokornější a vděčnější za práci, když to srovnám s některými kariéristicky založenými vidícími, neustále toužícími po povýšení z jiných důvodů, než je nutnost uživit sebe a svou rodinu.

    Tento text samozřejmě nemá být návodem ke zneužívání práce lidí s handicapem. To, že mi práce nesmrdí, ještě neznamená, že si přeju být stigmatizována a nedostatečně oceňována za to, co dělám. Pokud budu třeba ty blbé knížky z Brailla přepisovat dobře, stále chci být hodnocená jako dobrý pracovník. Předchozí odstavce pouze znamenají, že na rozdíl od některých vidících nevnímám žádnou práci jako podřadnou.

 

Poznámka:

    Přepis knih z Braillova písma do počítače by se nejspíš jako zaměstnání neujal. Knih v Braillově písmu je mnohem méně než těch tištěných a situace, kdy by kniha byla vytištěna pouze v Braillově písmu bez existence černotiskové verze, téměř nenastává. Jedná se pouze o několik rukopisů nevidomých autorů a možná nějaká starší čísla časopisu Zora. Z Braillova písma do počítače se nicméně v současné době přepisuje notový materiál. Cílem je jeho zpřístupnění pro čtení pomocí braillského displeje.