Devět ctností nevidomé aneb Má život s handicapem i nějaké výhody? - 9. ctnost – Odolnost

Jsem zvyklejší na riziko

    Když byl Covid, přišlo mi, že všichni kolem se hroutili. Co když nakazí sebe nebo druhé, co když se nebudou moct setkat, co když, co když … Teď mám na mysli lidi, kterým se nic nedělo – nikdo neumíral ani v danou chvíli nepřicházel o příjmy – v ostatních případech bychom se bavili o zcela jiné situaci. Jde mi o strach z rizika, které tu je, ale zatím nic reálně nenastalo.

    Ani já jsem koronavirové onemocnění nezlehčovala. Když jsem někam šla, vzala jsem si roušku nebo respirátor, myla jsem si ruce, přemýšlela jsem, co bychom dělali, kdybychom kvůli nákaze nemohli jít do obchodu. Ale nic víc. Žádný zničující strach, který jsem viděla u některých lidí.

    Jako by předtím nic nehrozilo a najednou hrozí všechno. Já ale jako člověk s handicapem viděla jinou realitu. Riziko tu bylo stejnou měrou v době Covidové i předcovidové, jen se o něm v prvním případě víc mluvilo.

    Jako nevidomá žena jsem zranitelnější. Pokaždé, když jsem vyšla na ulici, mi čistě teoreticky mohl někdo ublížit. Proto jsem zvyklá být mimo domov ve střehu a hlídat si osobní věci. Nebojím se napadení, jen se před ním chráním. V ruchu velkoměsta jsem mohla přeslechnout jedoucí auto a být poražena. Kdybych se toho ale pokaždé měla bát, asi bych nemohla vyjít z domu. A tak jsem si prostě jen dávala pozor a zbytek nechávala na vyšších mocnostech.

    Kdybych si zapomněla zapamatovat kód jízdenky na autobus (ještě jsem neměla chytrý telefon), mohla bych někde sama uvíznout a další autobus by mohl být plný. Kdyby se autobus na poloviční cestě porouchal, těžko bych se dostávala domů, byla bych odkázaná na cizí lidi. Stejně tak pokud se dopravní podnik zničehonic rozhodne, že bude výluka, tramvaj mě vyhodí někam do neznáma, a opět musím spoléhat na někoho, koho neznám a kdo tam třeba ani nemusí být.

    Nejsme stroje, a tak můžeme kdykoli špatně šlápnout a ublížit si. Já sama jsem takhle jednou upadla do kolejiště metra. Nic se mi nestalo, ale dobře jsem si na tom uvědomila, jak jsem zranitelná. Po tom pádu jsem si v noci představovala ty nejčernější scénáře, jak jednou spadnu do metra nebo mi tam zapadne noha a souprava mě poraní. Stejně tak jsem si představovala, že mě někdo jednou náhle přepadne a zbije. O zapomenutých jízdenkách a následném uvíznutí v noci v zimě, vybouraných autobusech a jiných menších či větších nepříjemnostech ani nemluvě.

    Tehdy jsem pochopila, že jestli nechci před usnutím snášet podobné noční můry, musím se smířit s tím, že se to stát zkrátka může, a že s tím ani přes nejvyšší možnou obezřetnost nic neudělám. Jako křesťanka mám v tomhle výhodu, že se mi asi podobné obavy snáz odevzdávají. A teď mi řekněte, jak bych se v téhle situaci mohla bát nákazy víc než třeba zranění nebo přepadení.

    To samozřejmě neznamená, že kdyby něco z toho reálně přišlo, zvládnu to jako hrdinka. A už vůbec to neznamená, že si nevytvářím katastrofické scénáře o dušení, umírání, válce, bolesti a ztrátě. Jen jsem na přítomnost hrozby něčeho nebezpečného asi nějak víc zvyklá. Jsem asi odolnější vůči úzkostem z rizika, které se nenaplnilo, a méně odolná v případě, kdyby k naplnění došlo.