Devět ctností nevidomé aneb Má život s handicapem i nějaké výhody? Závěr

    V minulých devíti článcích jsme si představili některé výhody, které mně osobně přináší život s handicapem. Devatero ctností, které jsem k nim přidala, samozřejmě není úplně přesné, čehož si pozorný čtenář jistě všiml. Např. k příhodě s opisováním by se kromě pracovitosti mohla hodit i pečlivost, k příhodě s prezentací trpělivost a ke zkušenostem s různými lidmi by se možná víc hodila empatie, kterou jsem do série vůbec nezahrnula.

    Stejně tak by se mým textům dalo vytknout, že dělají z vidících hlupáky, lajdáky a lemply. Asi jako když jedna čtenářka o mých článcích o nevidomých napsala, že v nich někdy vypadáme jako úplní joudové. Nejen proto, že to bylo skombinováno s pochvalou, mě její recenze neurazila, ale naopak pobavila, neboť byla nad míru výstižná. Když chcete něco popsat do detailů a pojmenovat věci, o kterých se nemluví, občas se něčemu podobnému zkrátka nevyhnete.

    Při psaní o nevidomých si samozřejmě dávám velký pozor, aby věci neznalý čtenář nenabyl dojmu, že nevidomý si při holení přeříkává v hlavě manuál nebo každý den přemýšlí nad tím, co a jak se učí. Pořád dokola zdůrazňuju, vysvětluju, opakuju, až mě to kolikrát nebaví. A tak jsem si tentokrát z vidících, které na rozdíl od nevidomých všichni znají a nikdo je teď nebude stigmatizovat za to, že mají binec v mailu nebo neumějí vytvořit prezentaci s komentářem, dovolila udělat ty joudy doopravdy. U mě není žádné jedna nula nebo nula jedna – u mě je jouda nevidomý stejně jako vidomý, protože víc než nekonstruktivní pokrytectví a učesanost zbožňuju debaty o nedokonalosti na všech frontách.

    Jestliže při mém vyprávění vidící čtenář pociťoval rozpaky a diskomfort, je to možná dobře, jelikož jej to může přimět k přemýšlení a empatii – jaké to je, když někdo podceňuje mé schopnosti jen proto, že se od něj liším, a proč bych to tedy měl/a dělat já nevidomým?

    Pokud někdo náhodou nabyl dojmu, že mé mínění o vidících není zrovna nejlepší, můžu jej ujistit, že kdyby se ucházel on o práci u mě, nevyhodila bych ho jen kvůli špatně vytvořené prezentaci. Nezapomeňte, že se díky různým zážitkům a zkušenostem umím dívat pod povrch, a tak mě spíš bude zajímat, jestli jste dobří v tom, co umět máte. Vše ostatní se vždy nějak vyřeší.

    Stejný přístup bych zároveň očekávala od vás ve vztahu nejen k lidem se zrakovým handicapem. – Ráda bych se dožila doby, kdy si ten pozor už nebudu muset dávat a k onomu pomyslnému „joudovatění“ nebudu muset přidávat vysvětlení typu „teď nepopisuju proces v hlavě nevidomého, ale zprostředkovám konkrétní činnost vidícím“ nebo „toto se týká jenom mě, protože každý nevidomý je jiný“. Pokud něco v mém podání dělá z nevidomých větší joudy než vidící, je to jen a pouze tato otravná nutnost, bez níž se zatím hluboké vhledy do života bez zraku publikovat neodvažuju.

    A o jakých ctnostech jsme se tu vlastně bavili? Byly to: pracovitost, kreativita, pečlivost, nepovrchnost, trpělivost, poctivost, přemýšlivost, pokora a odolnost. Věřím, že až příště potkáte nevidomého, bude pro vás po mém povídání zase o kapánek snazší vidět i na první dobrou víc než jen těch tak trochu nepodstatných 90% informací, které na rozdíl od vás nevnímá. Ani s obdivem to ale příliš nepřehánějte – není na škodu být jedni před druhými jen ti obyčejní joudové. …

 

Zajímavost

    K názvu „Devět ctností nevidomé“ mě inspirovala myšlenka na den v archivu rádia Proglas s názvem „Radosti nevidomé“. Tuto krátkou úvahu napsala má adoptivní babička – bývalá novinářka, korektorka a spolupracovnice rádia TWR. Námětem její krátké úvahy byla právě má pubertální otázka, jestli by chtěla být také nevidomá. Stejně jako já ji už nikomu dalšímu nepoložím, věřím, že i mě se po přečtení tohoto textu bude méně lidí ptát, jestli bych chtěla být vidomá. Odpověděla bych totiž stejně jako tehdy babička: „Ani ne.“