Jak vypadá náprsní taška Aneb Co nenahmatám, někdy projde kolem mě

    Hned na úvod tu mám zvídavý dotaz na přítomné pány: Používá někdo z vás náprsní tašku? A co přítomné dámy – vědí na první dobrou, jak taková vymoženost vypadá? A jen tak mimochodem – je její nošení vůbec ještě v módě?

 

    K napsání tohoto textu mě inspiroval nedávný zážitek: Četli jsme s manželem knihu a jedna z postav měla náprsní tašku. S takovou situací jsem se jakožto velký čtenář v literatuře setkala víckrát, ale nikdy jsem se nad tím pořádně nezamyslela. Prostě nějaká náprsní taška – no a co?

    Jako vdaná žena vím, jak vypadá náprsní kapsa u pánské košile. A najednou mě při tom čtení napadlo, kde se asi nosí ta náprsní taška, když náprsní kapsa je malá. Do ní by se přece nevešla, nebo ano?

    Zeptala jsem se manžela, ale ten taky přesně nevěděl. Ukázal mi takovou malou taštičku přes rameno s tím, že tohle by mohlo být ono. Oponovala jsem, že to asi nebude ono, poněvadž náprsní taška by měla být přece na prsou, zatímco tahle na prsou není. Pak jsem přišla s teorií, že když tu náprsní tašku hrdina v knížce vytáhl, zřejmě se dává do náprsní kapsy. Nebylo mi ale jasné, jak se tam vejde a proč si tam pánové už rovnou místo nějaké náprsní tašky nedají normální peněženku. Nakonec jsem se zeptala vidícího, takže už vím, zda má teorie byla správná.

 

Jak můžeme být tak hloupí a nevědět to?

    Pro některé vidící je možná nepochopitelné, jak může dospělý člověk nevědět, jak vypadá náprsní taška, zvonáče, lampasáky, brigadýrka, prýmky, klopa, motýlek, talár … První myšlenka, která se v takovém případě nabízí, je, že dotyčný asi nebude moc vzdělaný.

    U nevidomého by nás však nic podobného napadnout nemělo a věřím, že většinu mých vidících čtenářů ani nenapadlo. Samozřejmě že jsem všechny tyto pojmy milionkrát slyšela, protože hodně čtu. Jenže jsem nikdy neviděla žádnou s věcí, které představují.

 

Navzdory popisu zapomínám

    Nejsem muž, takže nenosím motýlka (můj muž ostatně taky ne). Stejně tak si nemůžu zastrčit kytičku za klopu. Nejsem voják, takže nenosím brigadýrku, natož abych si vysloužila nějaké ty důstojnické prýmky. A nenapadlo mě požádat nějakého faráře, aby mě nechal ohmatat si talár.

    Tady vidíte, že z literatury a odjinud vím, k čemu všechny ty věci slouží. Teď se možná divíte, proč jsem si teda zároveň nezapamatovala, jak vypadají. Prostě proto, že bych si to musela několikrát představit pod rukama, abych si zapamatovala, co že to vlastně je. To je pro mě práce, zatímco já si chci při čtení odpočinout. Spíš než vzhled a materiál prýmků nebo náprsní tašky mě zajímá, co že to vyvádí ta hlavní postava a jak to vlastně dopadne.

    Jako nevidomá od narození jsem v některých případech odkázána pouze na slovní popis. Jsou věci, které se ohmatat nedají, u jiných mě to za běžného provozu nenapadne. I když si něco ohmatám, neohmatám si to tak často, jak často to vy vidíte. Sami víte, že když se máte spoléhat jen na textový popis bez obrázků, brzy vás to otráví a přejdete k něčemu vizuálně zajímavějšímu.

     Kdybych si měla intenzivně představovat podle každého popisu, který někde slyším nebo si přečtu, zřejmě bych skončila v Bohnicích. Takže zkrátka už zase nevím, jak vypadá kilt, přestože jsem to v červenci četla v učebnici angličtiny. Vím jen, že je to skotská suknice, kterou nosí muži. A to mi vlastně pro moji osobní potřebu stačí. Ze značek aut si pamatuju jen ty, které jsem si ohmatala. A popravdě řečeno mě kolikrát ani nenapadne se zeptat, protože v tu chvíli buď není k dispozici vidící, nebo nemám kapacitu na zjišťování a googlení, protože zrovna řeším něco důležitějšího.

 

Různí lidé – různé hlavy

    To rozhodně neznamená, že když si já ani po popsání vidícím nepamatuju, kolem čeho jsme to před pěti minutami šli, nemá cenu mi nic popisovat. Nikdy nevíte, co mi zrovna dneska v té hlavě uvízne. Možná jsem se dobře vyspala a budu si toho pamatovat víc než včera a jiné věci než předevčírem.

    To, že nevidím, jednoduše neznamená, že mám lepší abstraktní představivost než vidící. Kdybych viděla, možná bych taky vyhledávala vizuální obsah, protože si zkrátka a dobře moc představovat neumím. U popisu krajiny většinou ztrácím pozornost, a i když se záměrně soustředím, ne vše si dokážu představit tak, abych si to zapamatovala.

    Jiný nevidomý má možná oproti mně představivost výbornou, takže mu stačí, když mu někdo jednou řekne, že na obzoru se táhne nádherné stromořadí, v dálce za horizontem jsou vidět rodinné domky a na opačné straně za řekou se rozkládá vysoká stráň zarostlá mechem, a dotyčný to už v duchu vidí pod rukama. Kdyby viděl, možná by si liboval v sáhodlouhých líčeních přírodních krás, u kterých se mně většinou chce spát, přestože je poctivě dočítám do konce. Nemusíme ostatně chodit daleko – na realistické představy na základě popisu v textu je expert můj muž.

 

Nejsme lepší než vidící

    Bylo by hezké, kdybychom automaticky spolu se zrakovým postižením získali vynikající abstraktní představivost. Podobné bonusy se ovšem nekonají – jsme na tom stejně jako lidé bez handicapu: někdo líp, někdo hůř. Jen si zkrátka spoustu věcí nemůžeme prohlédnout a ne vždy je v zápalu boje kapacita si uvědomit, že něco nevíme. A i když si to jeden uvědomí, možná na to zapomene dřív, než bude mít k dispozici vidícího, který by mu neznámou věc popsal.

    A abychom nezapomněli – pokud se někdo zajímá třeba o módu, nejspíš si podle popisu zapamatuje víc než někdo, kdo se o ni nezajímá. Technicky zaměřený člověk si pro změnu podle popisu snáze představí třeba motor auta, který si nepředstaví milovník módy. Nejde samozřejmě pouze o zájem, ale i o to, na co má konkrétní člověk mozek. Můžete se zajímat sebevíc, ale když na to nemáte hlavu, zkrátka a dobře vám to do ní nepoleze tak snadno jako někomu, kdo na to tu hlavu má.

    Např. já jsem se vždycky snažila chodit upravená, protože mi vadilo, že mě pak musí upravovat mamka a komentuje mou nevzhlednost. Silná motivace, nemyslíte? Navzdory tomu jsem až asi v šestadvaceti pochopila, že abych se upravila, a vyhnula se tak zásahu vidícího, nemůžu jen stáhnout svetr víc dolů, ale musím zároveň kontrolovat, jestli nemám nakřivo švy. Kdybych viděla, podobný problém bych nikdy neměla, přestože bych byla stejně inteligentní. Nebyla bych totiž nucena přemýšlet, na které konkrétní detaily se mám hmatem zaměřit – viděla bych v zrcadle svetr jako celek. Oproti tomu jiný nevidomý mohl na problém se švy přijít už v mladším školním věku nebo i dřív.

 

Proč o tom mluvíme?

    Jestliže se vám stane, že narazíte na nevidomého, který neví z vašeho pohledu základní věc, nepovažujte jej hned za hloupého. Ani mnozí vidící nevědí na první dobrou věci, se kterými se běžně nesetkávají. Schválně – kdo mi tu popíše prýmky, bez googlení vysvětlí rozdíl mezi brigadýrkou, pilotkou a rádiovkou nebo srozumitelně vysvětlí, jak vypadá šněrovačka?

    Není tedy důvod pochybovat o bystrosti nevidomého, který přesně neví, co je, jak se používá nebo kde se prodává něco pro vás zcela běžného. Neznamená to nejspíš nic jiného, že se s tím zkrátka a dobře ve svém každodenním životě příliš nepotkával. Obohacení jeho znalostí tak může být v případě zájmu obou stran dobrým námětem na pokračování konverzace.

    Na závěr si celý problém shrňme a zjednodušme jednou větou: U nevidomého se kombinuje zrakové znevýhodnění s běžnými dispozicemi, zájmy a schopnostmi, které by nejspíš měl, i kdyby viděl.

    Může to samozřejmě platit i naopak – já jsem možná lepší psycholog, než bych byla jako vidomá, protože mě méně rozptylují vizuální podněty. Stejně tak můj muž může mít lepší představivost, než by měl jako vidící, protože se na svou fantazii může lépe soustředit. Podobné spekulace ovšem ponechejme vyšším mocnostem.

 

    P.S. Osobně mám tu smůlu, že mě ze všeho nejvíc zajímá psychologie postav v knihách i v reálu. K tomuto koníčku schopnost představit si věci pod rukama jaksi nepotřebuju. Je pravda, že mám i obstojnou představivost v oblasti kuchyňského náčiní a jiných předmětů denní potřeby, které mě zrovna zajímají. Tak aspoň něco.