PF 2024 – Tři přání nevidomé

    Od autora stránek o životě bez zraku se možná očekává, že jeho novoroční přání bude obsahovat laciný text ve stylu „buďte hodní na lidi se zrakovým postižením a mějte pro ně pochopení“. Každý, kdo mě jen trochu zná, ale ví, že často udělám něco jiného, než se ode mě očekává. Kdo mě zná o něco víc, může už trochu odhadnout, v jakém duchu ono neočekávané v mém podání bývá.

 

Naslouchejme

    Přeju nám všem, ať už vidíme, nevidíme, děláme nebo neděláme osvětu, abychom se učili naslouchat a vylézat ze své bubliny. Nejen v on-line prostoru vzniká spousta nedorozumění jen z toho, že někdo pořádně nepochopí, co ten druhý říká. Na práci influencera a autora není nejtěžší napsat dobrý článek, nýbrž následně vysvětlovat, že to nebylo o koze, ale o voze, a klást si otázku, jak je možné, že si to ten komentující nejprve pořádně nepřečetl, a hlavně se nezamyslel, o čem ten článek je.

    Už kolikrát jsem měla chuť k něčí kritice vlastních i cizích textů místo vysvětlování a složitého uvažování, co toho druhého vedlo k neporozumění (přičemž jde kolikrát spíše o holmesovské hádání, protože někteří diskutující na přímé ani nepřímé vybídky ke spolupráci a dialogu příliš nereagují), napsat velkými písmeny po vzoru učitelky prvního stupně základní školy: „O ČEM TEN ČLÁNEK JE?! ČTENÍ S POROZUMĚNÍM TŘI!“

    Samozřejmě ani v tomto roce nic podobného neudělám – nikoho nehodlám nachytávat na švestkách a i nadále se budu snažit nabízet bezpečný prostor ke sdílení názorů a pochybností. S čímž podobné hodnocení tak nějak nejde dohromady. Jen bych byla ráda, kdybychom se na vše, co chceme kritizovat, nejprve zkusili podívat očima autora. Někdy jsme tak odlišní, že to zkrátka nevyjde a já stejně napíšu do komentáře nějakou blbinu, která ve mně při čtení intenzivně rezonuje, nicméně s původním článkem vůbec nesouvisí. Jde o to se aspoň snažit, přistupovat k názoru druhého s pokorou a zdravou pochybností – připustit si, že já nemusím mít pravdu.

 

Nepředpokládejme

    Zároveň bych nám přála, abychom nepředpokládali a nenálepkovali. Bohužel často vidím i u lidí, kteří se snaží bojovat s předsudky, že se to příliš neodráží v jejich jednání a vyjadřování. Jen se prostě přeformátovali a podléhají jiným předsudkům a stereotypům, které jsou možná neškodnější nebo populárnější. Tito lidé ovšem nejsou o nic lepší než jiní, jejichž názory šmahem odsuzují a nálepkují (nejednou jen proto, že se špatně vyjádřili).

    To, že zastávám postoj nebo názor, který je aktuálně populární a svědčí pro něj mnoho faktů, ještě neznamená, že je můj pohled, byť třeba převzatý od nějaké autority, obecně platný, fungující na vše a všechny, promyšlený do všech důsledků. Je v pořádku zastávat populární, nebo naopak opomíjený názor. Jen je třeba k němu přistupovat s pokorou a ochotou se víc zamyslet nad tím, proč si druhý myslí, co si myslí.

    Je samozřejmě mnohem jednodušší o někom, kdo napíše do on-line diskuse, že člověk s postižením by asi neměl mít děti, předpokládat, že má trestuhodné předsudky a nemá cenu se s ním vůbec bavit, případně že je v pořádku na něj zaútočit a říct mu něco od plic, protože je to přece stejně ignorant. Může to ale být i jinak – ten člověk možná jen potřebuje, aby s ním někdo mluvil, poskytl mu víc praktických informací, vyjádřil pochopení vůči jeho argumentům.

    Pokud budeme předpokládat a onálepkujeme si ho jako beznadějný případ, bude ještě víc křičet, protože bude oprávněně rozhořčen, že jeho třeba i logické nebo rozumné argumenty nikdo neposlouchá. A pak si možná pro změnu zase nás onálepkuje jako otravné „dobrosery“, kteří nedomýšlejí věci do důsledků, neumějí argumentovat, nikoho neposlouchají a jen si jedou to svoje. A možná bude mít i pravdu – oprávněně z nás vycítí neschopnost vidět svět jinak než optikou našeho vyhraněného názoru. A nedivme se mu – málokdo je ochoten věřit člověku, který poslouchá jen naoko.

 

Ciťme, ale nesuďme

    Mé třetí přání je, abychom nesoudili a byli pokorní. Je v pořádku, ba dokonce žádoucí se naštvat, pokud někdo opakovaně nechápe, co se mu říká, neumí komunikovat, nemá pochopení pro názory druhých nebo se opírá o jakýsi pochybný konzervatismus či naopak liberalismus, mele si to svoje a neposlouchá a nebere vážně oponenta, protože já mám přece pravdu, já jsem ten hodnější/uvědomělejší/chápavější.

    Je ale potřeba se nenadřazovat, protože i nikdy nevím, kdy já sám/sama něco přehlédnu a projevím se úplně stejně. Druzí, kteří dělají chyby, by nám měli být spíš zrcadlem, které nám ukazuje, kudy cesta nevede a proč. Naše oprávněné naštvání by tedy mělo doprovázet určité zamyšlení nad jednáním druhého i vlastními pocity. A také nad otázkou, jestli já někde jinde, třeba v opačném názorovém proudu, nedělám úplně to samé.

 

    Ne, nepřipíšu nic o zrakovém postižení. Nevidím důvod, proč bych měla nevidomým nebo veřejnosti ve vztahu k nim přát něco jiného, než bych popřála ostatním. V používání vlastní hlavy a srdce jsme na tom všichni stejně, přístupnost už nám popřáli jiní a to ostatní, čeho se osvěta obvykle týká, je už zahrnuto v mých třech přáních.

    Do Nového roku tedy nám všem bez rozdílu přeju, abychom stále kráčeli po světě dvěma stejně silnýma nohama: jednou empatickou, druhou kritickou.