Jak jsem se styděla na Valentýna I. – Mírně pikantní historka o nákupu valentýnského dárku

    Kdo by nechtěl milované osobě opatřit k Valentýnu nějaký ten dáreček? Možná jste/jste byli mladí a zamilovaní, a tak jste tuto radostnou povinnost toužili odbýt v tichosti a anonymitě. Není nic jednoduššího než vejít do obchodu, nepozorovaně si vybrat valentýnské srdíčko, diskrétně položit nákup na pokladnu, nevyhnutelný ruměnec mírně zamaskovat lehce sklopenou hlavou, zaplatit a co nejrychleji a nejnenápadněji odejít. Pro člověka s handicapem ovšem setrvání v anonymitě ne vždy bývá takto snadné. Každého, kdo se někdy cítil víc na očích, než by se mu líbilo, jistě potěší má valentýnská historka z r. 2016:

 

Expedice do Billy

    Vztah, který jsem v té době měla, byl tak trochu komplikovaný. Možná i proto jsem se styděla a nechtěla, aby mé projevy náklonnosti k mému tehdejšímu příteli včetně koupě a předávání valentýnského dárku byly veřejně na očích. Samozřejmě zde pracovala fantazie, kdy co oči neviděly, si srdce vybájilo nebo zveličilo. Pořád jsem si představovala, jak všichni uvidí, že kupuju něco k Valentýnu a že to předávám, že uvidí to a ono …

    Tehdy jsem bydlela na internátě, takže nakupovat si on-line by bylo poněkud nepraktické. Proto jsme chodívali do blízké Billy, kde jsem využívala doprovod z řad prodavaček. Pokud si to někdo neumí představit, vkročíte do obchodu, kam jste se předtím naučili trasu, zastavíte se v blízkosti pokladen a čekáte, až si pro vás někdo přijde. Občas je čekání delší, amplion hlásí, aby se dostavil doprovod k nákupu, a vy si představujete, jak se všichni ohlížejí a vidí vás, jak tam stojíte. Samotný nákup probíhá tak, že pokud možno řeknete dopředu, co chcete, aby s vámi doprovod chaoticky neprobíhal celý obchod křížem krážem. Pak si necháte sdělovat informace o zboží v daném oddělení a jednotlivých produktech dle vlastního výběru. Já osobně jsem vždy kupovala co nejvíc věcí najednou, abych neotravovala personál s každou blbinou, ale to už je věc povahy.

    Možná se teď zeptáte, proč jsem nechodila s nějakou vidící kamarádkou. Protože jsem se chtěla sama rozhodnout, kdy tam půjdu, a nebýt závislá na časových možnostech někoho jiného. A taky proto, že jsem ve škole až tak důvěrnou kamarádku neměla a bylo mi obecně příjemnější jít s někým, kdo je tam od toho, než s někým, kdo stejně jako já studuje těžkou školu a má toho sám dost. Nehledě na to, že většina vidících spolužáků odjížděla na víkendy domů. To vše je samozřejmě individuální, teď naopak preferuju nákupy s tchyní. V naší karlínské Bille mě ale už znali, a tak mi obvykle nevadilo ani čekání, ani nutnost řešit svůj nákup s cizím člověkem. Časem jsem si zvykla i na to, že musím prodavačce nahlas sdělit, že potřebuju tampony, a následné: „Věruško, prosím tě, jedny ty střední Óbéčka.“

 

„K Valentýnu, že?“

    Ten den jsem se ale tak styděla, že mě kamarádka k návštěvě Billy musela přemlouvat. Byla jsem tam ochotná vkročit jen pod podmínkou, že tam půjde se mnou. Nakonec to tedy dopadlo tak, že jsme dovnitř vstoupili tři nevidomí, protože se k nám přidal ještě jeden spolužák. Prodavačka odbavila nejdřív je dva a pak jsem přišla na řadu já samotná.

    Snahu o co nejdiskrétnější výběr bonboniérky překazila otázka, zda je to k Valentýnu. Zpětně ji oceňuju, protože svědčila o absenci předsudků vůči nevidomému člověku (to byste se divili, kolik lidí by mohlo napadnout, že nevidomý nemůže mít partnera). Tenkrát jsem se ale příšerně styděla. Prodavačka mi začala ukazovat různé bonboniéry a popisovat, co je na nich namalované. Pořád jsem čekala, kdy mi podá něco ve tvaru srdíčka, ale stále se tak nedělo. Asi po desátém kusu jsem naznala, že její čas je důležitější než můj stud, a vymáčkla ze sebe: „Nemáte tam něco ve tvaru srdíčka? Já to chci dát někomu, kdo nevidí.“ Nakonec jsem vybrala plechovou krabičku ve tvaru srdíčka s čokoládovými bonbonky uvnitř.

 

James Bond v akci

    Nákupem trable nekončily – ještě bylo třeba dárek předat. Na návštěvu u přítele jsem čekat nemohla, jelikož se kolem Valentýna vzhledem k mé vytíženosti přípravami na nechtěný maturitní ples žádná nekonala, a tak bylo nutné předání uskutečnit ve škole. Můj přítel měl kromě zrakového handicapu ještě jiná znevýhodnění, takže se nemohl po škole pohybovat sám a většinou byl v doprovodu asistenta nebo někoho z rodiny. To nebyla zrovna ideální konstelace pro stydlivou devatenáctiletou slečnu, byť by to samotným výše zmíněným jistě nevadilo. Jediným příhodným místem byl tedy oběd. On sám mi předtím svůj dárek nechal u vychovatelky v jídelně, protože mě tam nezastihl.

    Předání na obědě ovšem znamenalo nulové soukromí v jídelně plné lidí, a tedy naplno pracující fantazii na téma kdo všechno předání dárku uvidí. Tvar srdíčka se náhle stal nevýhodným oproti běžné pomalované bonboniéře, kterou si může pozorovatel snadno splést s nějakým sešitem. Nakonec jsem srdíčko strčila snad do dvou igelitek a vsunula si je na břicho za notebook, který jsem měla připravený na další hodinu. Jakým způsobem jsem mu je nenápadně vsunula do ruky, už si radši ani nepamatuju. James Bond by se u toho pravděpodobně méně červenal.

 

A když už jsme u těch nákupů, příště si povíme, jak koupit poslepu dárek o něco diskrétněji a jak můžete pomoci nevidomému v kamenném obchodě.

 

    P.S. Z doslechu vím i o nevidomém, který se ani po dvaceti minutách čekání v obchodě nedočkal doprovodu, což jej odradilo natolik, že musel delší dobu na nákup posílat partnera. Vzhledem k tomu, že tato něčí zkušenost je veřejně dostupná kdesi v hlubinách internetu, ji můžu s čistým svědomím předat dál. Musel to rozhodně být větší masakr než mé valentýnské martyrium.