Občas si musím připomínat, že se mobil otáčí obrazovkou k obličeji

    Nedávno jsem si někomu stěžovala na problémy při své práci nevýdělečného influencera na FB, konkrétně na to, že se na mobilu stále hůř orientuju v odkazech, otevřených z Facebooku. Až tak velký rozdíl to vlastně není, ale na počítači jsem na to asi víc zvyklá. Co do výhod ovšem převažuje mobil, jelikož FB se při troše vynalézavosti dá pohodlně projíždět u čaje. Nedávno jsem to dokonce začala zvládat i u snídaně, což mi docela šetří čas.

    Vzhledem k tomu, že mám nastavené automatické zamykání obrazovky, po kterém rozjetý FB nezůstane tam, kde jsem ho nechala, snažím se vždy projet všechno najednou. Kdyby to někomu nebylo jasné, používám FB jako takový RSS kanál, kde mám všechno na jednom místě, takže pokud si kousek projdu a následně se mi to po uzamčení vrátí na začátek, není to nic příjemného. Není tedy divu, že jsem začala vynalézat strategie, jak rolování nezastavit ani v mezičasech na nalití čaje a nějaké to odběhnutí.

 

Místo lenosti hyena Hygiena

    Člověk, jemuž jsem si stěžovala na věčné cookies a odhlašující se předplacený web, tohle všechno nebo většinu z toho věděl. Proto mě překvapilo, když jeho reakce na mé sdělení, že si už zvládám brát mobil na záchod, byla: „Já jsem si stanovil/a pravidlo, že si mobil na záchod nikdy neberu.“

    Nejprve jsem se naštvala. Vždyť to znělo, jako by mě dával/a do stejné roviny se záchodovými gamblery, a já se přitom tak nadřu, abych pracovala dobře a rychle! Pak mi to ale došlo: vždyť důvodem pravidla nemusela být nějaká disciplinovanost v souvislosti s (ne)závislostí na telefonu. Pokud ano, ten člověk by mi to buď neřekl, nebo by mi takovým prohlášením dával najevo, že snižuje mou práci, což je nepravděpodobné. Skutečným důvodem tedy musela být (ne)hygieničnost takového počínání z pohledu vidícího, který pravděpodobně k používání mobilu potřebuje obě ruce, aby na to viděl.

 

S displejem třeba i za uchem

    Když pominu fakt, že iPhone je voděodolný a dá se občas otřít vlhčeňákem, mám výhodu, kterou vidící nedisponují: nemusím mít obrazovku u obličeje. Nedospěla jsem tak daleko, abych s mobilem pracovala třeba při konzumaci teplého jídla, a ani bych si to tak nepřála, protože nechci jet pořád jen na profesní vlně a u oběda či večeře si chci užít hezké chvilky s manželem, nebo, pokud jsem unavená, s knihou. Na rozdíl od většiny populace totiž u sociálních sítí neodpočívám. Jistě – práce s nimi mi dává smysl, jinak bych asi nedošla k tomu, že to mám dělat, ale čím rychleji se to udělá, tím líp.

    U počítače, natož pak braillského řádku, je konzumace čehokoli pochopitelně nepřípustná. Ne tak u iPhonu, který se poslepu v omezené míře dá ovládat jednou rukou. Když piju čaj, konzumuju nějaký chlebík nebo jdu tam, kam i císař pán chodí pěšky, držím telefon v dlani, svírám ho čtyřmi prsty a palec mám neustále nad obrazovkou. Tímto způsobem nemůžu psát, ale můžu se posouvat po jednotlivých příspěvcích tak, že lehce švihnu palcem zleva doprava (což je gesto pro přesun na další položku). Telefon nedržím u obličeje, nýbrž na levé straně těla zhruba ve výšce krku cca 20 cm od těla, aby byl z dosahu všeho, čím se může ušpinit (v případě císaře pána důsledně držím čistou ruku, kterou nesahám na nic kromě telefonu).

    Pokud potřebuju provést něco složitějšího, na co není palec dost pružný nebo na to potřebuju víc prstů (typicky uložení příspěvku či orientace uvnitř něj), telefon si stabilně položím na klín a celou rukou pracuju seshora. Jestliže to jednou rukou nejde, čtu zatím další posty a po umytí rukou se vrátím o kousek zpátky. Takže ne, opravdu se nikdo nemusí bát dotknout mého telefonu, který stejně jen tak z ruky nedám.

 

Jak to vlastně ti gambleři dělají?

    Při pití čaje si v případě potřeby jednu ruku uvolním, při kratších činnostech, na které se nedá použít ani jedna ruka, si pustím pomalejší, nicméně před uzamčením obrazovky ochránivší plynulé čtení, a pokud mě nějaký post zaujme, vrátím se k němu o pár příspěvků zpět, jakmile mám obě ruce volné. Influenceřit se tedy pochopitelně nedá při déletrvajících činnostech, jako je např. vaření či úklid – musela bych si zapamatovat, co mě mezitím zaujalo, a složitě to dohledávat. Nicméně na záchodě obvykle mládí netrávím, takže tam je to reálné.

    Neumím si představit, jak může s mobilem na záchodě pracovat vidící, když si nemůže překrývat obrazovku palcem ani použít obě ruce. Obzvlášť mi není jasné, jak tam může hrát hry. Buď mobil na konci nezůstane čistý, nebo si tam musí počkat, než mu skončí level – nic jiného mě nenapadá. Je pravda, že když mě to dneska zase odněkud odhlásilo a já musela psát heslo na té vestavěné klávesnici a první pokus jsem spletla, taky jsem si tam musela trochu posečkat. To je ale už otázka cviku a věřím, že si na sebe s mistrem Jablíčkem časem ještě o trochu víc zvykneme. A jednou to možná půjde i bez prodlev, takže budu mít oproti běžnému vidícímu skutečnou výhodu.

    Kdybych se nechala odradit konvencemi a nezkoušela to znova a znova, uškodila bych tím jedině sama sobě. Vždyť jestliže ušetřím čas tam, kde si neodpočinu, budu ho mít víc na ten skutečný relax. Kdybych se držela představy, že s telefonem se pracuje jen způsobně u psacího stolu, nemusela bych si ho pořizovat, protože takhle se to dá dělat i na počítači. Trvám tedy na tom, že schopnost projet pár postů na záchodě je v mém případě ctnost a jinou reakci než porozumění, že jsem se tím přišla pochlubit, zkrátka neočekávám, jelikož jsem se to musela naučit, což jsem nedělala pro srandu králíkům.

    Doufám, že jen kvůli tomu, že jsem shodou okolností nevidomá, nemusím nikomu vysvětlovat, že bezprostřednost, s jakou tyto záležitosti popisuju, není důsledkem nedostatku v oblasti sociálních dovedností, nýbrž obyčejnou nadsázkou, a že tak bude i brána, stejně jako kdyby tento text psal člověk bez handicapu.

 

„Tvář nebyla rozpoznána.“ – Pochopitelně, když tam není

    I když u mobilu zrovna sedím a mám obě ruce volné, často ho držím v ruce na klíně nebo se po něm natáhnu jednou rukou a leží na stole do strany ode mě, zatímco já si na opačné straně podpírám hlavu. Není tedy divu, že už mi to kolikrát nerozpoznalo Face ID, protože jsem zapomněla, že si ten přístroj musím dát před obličej.

 

Dodatek nejen pro vidící:

    Kdyby někdo nestíhal tempo, jakým tu za pochodu přibližuju pro mě tak samozřejmou ale pro vás tak nesamozřejmou věc, jako je ovládání telefonu poslepu, otázky jsou vítány. Co se týká této konkrétní strategie, kterou jsem si vyvinula na zjednodušení práce s informacemi, nehledejte ji u každého nevidomého. Práce s větším množstvím informací bez zraku je a vždy bude o něco obtížnější, poněvadž chybí možnost skenovat text očima (více si o tom popovídáme jindy). Každý se s touto skutečností popasovává různě v závislosti na vlastních potřebách, možnostech a cílech. Nutno podotknout, že často pečlivěji než mnozí oční skenovači.

    Myslím, že jsem jeden z mála uživatelů (nyní již bez ohledu na handicap), kteří využívají Facebook jako jakýsi obří RSS kanál. Je to pro mě zkrátka jednodušší než spoléhat na jeho podivný algoritmus a/nebo procházet jednotlivé zpravodajské servery ručně. Kdyby mě zajímaly převážně zprávy ze světa, mohla bych si projít pár perexů zpráv od Googlu. Já se ale zajímám o psychologická a společenská témata. Tím, že projedu vlastně veškerý mnou sledovaný Facebook, se nejen vyhnu fenoménu nekonečné zdi, s nímž bych si jako perfekcionista moc neporadila, ale zároveň mi neuteče nic z toho, na co chci narazit.

    Jednou mě jeden známý pochválil, že sdílím zajímavé věci, že si až říká, kam na to chodím. Inu, věc se má jednoduše: neumím s Facebookem pracovat normálně, a když už to tak je, udělala jsem si z toho byznys.

 

    P.S. Naučila jsem se držet telefon bokem i v případě, že se při čtení pohybuju po bytě. Používám totiž bezdrátová sluchátka, takže mám zakryté uši stejně jako můj nevidomý a nedoslýchavý manžel, který mi ho při vzájemné kolizi už párkrát málem vyrazil. Netroufla bych si ale práci s telefonem provozovat na ulici, byť vím o nevidomém, který bez problému nahrává hlasovky při chůzi. Ten se ale zase nevěnuje influenceřině, tak si potom vyberte.

    P.P.S. Pro ty, kdo mě nemají v přátelích: mé každodenní působiště, o němž v tomto článku mluvím, probíhá na mém osobním Facebookovém profilu. Před půl rokem jsem si do kolonky zaměstnání vyplnila „Influencer dobrovolník se zaměřením na osvětovou činnost“ a nezalekla jsem se ani popisu pracovní pozice. Vedla mě k tomu zejm. skutečnost, že na sociálních sítích neodpočívám a na rozdíl od mnoha jiných uživatelů si je nepletu s hospodou. Někomu se to může zdát hloupé, ale proč nedat ostatním najevo, že u mě najdou jen to, co je míněno vážně a s rozmyslem (s výjimkou snad inteligentního humoru, jejž je ostatně nutné rovněž provozovat s rozmyslem)?