(Ne)chlastání bez zraku

    Dnes jsem se svým obvyklým zpožděním četla v nějaké staré Zoře* článek o alkoholu. Autorka v něm popisovala údiv své vidící kamarádky nad faktem, že nevidomí holdují jeho konzumaci, když si tím přece kazí vizitku u veřejnosti.

    Okamžitě jsem dostala sto chutí vypít natruc dvacet panáků vodky na posezení a po vzoru některých místních vidomých občanů vyrazit zpívat na náměstí. V onom ohavném počinu mi zabránilo pouze vědomí, že by mi nejspíš bylo pěkně blbě, že vlastně tvrdý nepiju a že by mě nic podobného nelákalo, i kdybych viděla, jelikož zkrátka a dobře nepatřím k tomuto druhu konzumentů.

    Nebudu se přece stylizovat do role alkoholika nebo naopak abstinenta jen proto, že mi zrovna neslouží oči, které jakožto nepříslušející k částem mozku, ovlivňujícím myšlení, prožívání a úsudek, nemají s dotčenou problematikou pranic společného. Nehledě na fakt, že u skutečných alkoholiků a abstinentů by požadavek na stylizaci tak docela nefungoval.

 

Nevidomý opilec, nebo opilý nevidomý?

    Jako studentka sociální práce se základy sociální psychologie rozumem chápu, že podobné závěry o opilých či jinak nevhodně se chovajících nevidomých mají své logické vysvětlení a že je takové zobecňování vlastně normální. Jako lidská bytost se ovšem stále nemůžu zbavit přesvědčení, že je zmíněný způsob myšlení po překročení určité míry pěkně přiblblý a že nechápu, kam na to ti lidi chodí.

    Pokud zrovna patříte k těm, kteří si o určité skupině lidí někdy něco podobného mysleli, nebojte – nezapomínám být studentkou sociální práce a vlastně i slušným člověkem. Jen zkrátka nevím, proč by se na základě zkušenosti s jedním opilým nevidomým měli opíjet všichni, zatímco na základě zkušenosti s jedním opilým vidomým se neopíjejí všichni vidomí. Ano, navzdory veškerým poznatkům ze sociální psychologie je to ve své syrové podobě přesně takto absurdní.

 

Chlastání kvůli chybějícímu zraku?

    Jak mezi vidomými, tak mezi nevidomými (a jinými skupinami lidí) jsou různí lidé různých povah a zájmů. Stejně jako je v běžné populaci určité procento opilců, bude logicky podobné procento opilců i mezi lidmi se zdravotním postižením. Nevím o žádném výzkumu alkoholismu u nevidomých, z něhož bych se dověděla, zda k němu přispívají i problémy spojené se zrakovým postižením, a popravdě řečeno mě to ani nezajímá, poněvadž lidé bez postižení se rovněž mohou dostat do nepříznivých životních situací vyústivších v závislosti různého druhu. Výzkumník by tedy musel být velmi pečlivý, aby takové zkoumání mělo nějakou váhu. Pointa mého sdělení je navíc trochu jinde:

    Jestliže se někdo touží pohoršovat nad alkoholismem, tak fajn. Sice to obzvlášť v podání některých příliš emotivních spoluobčanů nebude zrovna dvakrát účinné, ale prosím – proti gustu žádný dišputát. Jen prosím nečekejte, že my nevidomí budeme střídmější než vaši popíjející sousedé. Nebudeme, protože tam uvnitř to máme všichni stejné, tedy různé.

    Nebojte se to i otočit: když se váš soused opíjí a vy ne, logicky se stejně tak někteří nevidomí opíjejí a jiní ne. Víc to dnes nehodlám rozvádět.

Tak na zdraví a všeho s mírou!

 

P.S. Stejně jako být nevidomý automaticky neznamená být opilý nebo abstinující, neznamená to ani být empatičtější a podléhat menšímu množství nezpracovaných předsudků. Mýtus, že když se jeden nevidomý opije, dělá špatnou vizitku nevidomým jako skupině, sice nejspíš pochází od vidících, nicméně jeho šiřiteli (někdy možná ještě horlivějšími než ta nepoučená veřejnost) mohou být i samotní nevidomí.

 

*Zora =časopis pro čtenáře se zrakovým postižením (vychází v Braillově písmu, ve zvukové a digitální podobě a ve zvětšeném černotisku).

#Predsudky #Alkohol #Nevidim