Celkem speciální cesta Aneb Kterak si taška a spánek zapomněly koupit místenku

    Systém nám vybral sedadla 12, 61 a 62 a nepřístupnost příslušné části mobilní aplikace Regiojet mi znemožnila na tom cokoli měnit. No což, říkám si, já nás s manželem odvedu na pětku a průvodce bude o tři čtvrtě autobusu dál. Dřív by mi to vadilo, poněvadž jednou jsem při sezení vzadu na pětce místo do Brna málem zajela do Vídně, když jsem neslyšela otevírání dveří a nedalo se orientovat podle slyšených stínů procházejících cestujících. Dnes už mám ale navigační aplikaci BlindSquare, tak si to zapnu někde po započetí zatáček a včas nás vypravím.

    Můj omyl se ukázal být omylem, jakmile jsem dorazila k pětce. Mylně jsem si vyložila (nebo vyhalucinovala?) pokyn „Ještě dopředu.“, takže jsem si prostřední sedadlo málem spletla se schodem. Mozek začal stávkovat, tudíž mě nenapadlo nic lepšího než se spolucestujících zeptat na čísla. Ze sedadla přede mnou odešla čísi taška a já pochopila, že jsem zakotvila ve správné řadě.

    Kde je ale to druhé místo pro manžela? Vlevo ode mě sedí člověk, tak chci zalézt doprava. Málem si sednu na klín slečně, kterou jsem kvůli jejímu malému vzrůstu neslyšela. Zůstávám tedy stát čelem k tomu prostřednímu místu, říkám komunikující paní čísla našich sedadel a nevím. Jedna sedačka zřejmě schází. Průvodce s manželem, kteří nakonec šli spolu, jsou někde za mnou a čekají. Já stojím a čekám, že se někdo teda konečně posune nebo odejde.

    „Simono, sedni si,“ hlásí průvodce. Já si nesedám v domnění, že osoby vedle mě nevidí – kdybych si sedla na prostředek, případný nadbytečný cestující nemá kudy odejít a manžel kolem mě neprojde na kraj. Objevuje se řidič. Průvodce hlásí, že jedno volno chybí. Sedadlo komunikující paní se rázem uvolňuje.

    Sedám si, manžel jde vedle mě na střed. Posléze však zjišťuju, že komunikující paní sedí na půlce mého sedadla. No jo, kde je vlastně ten člověk, který seděl vlevo vedle ní? Co když se oba posunuli, abychom si sedli, a na pětce je teď o jednu osobu víc? To je přece nezákonné. Jenže autobus už se rozjel. Varianta, že paní nepatří k těm přirozeně slušným, kteří se posunou, pokud jim v tom žádný nadbytečný cestující nebrání, mě zkrátka a dobře ani nenapadla.

    „Vejdeme se tam?“ Ptám se jí taktně. Odpovídá kladně, odsouvá se a půlka mého sedadla je jako mávnutím kouzelného proutku volná. Aha, takže to místo bylo celou tu dobu prázdné? Začínám chápat a tisknu se víc na manžela. Třeba si ta paní zabrala dvě sedačky ze zdravotních důvodů a nenapadlo ji si tu druhou zaplatit. Myslela si, že vedle ní bude člověk bez zdravotního postižení, který si bez větších obtíží najde volné místo. Tentokrát by však i v takovém případě měla smůlu – autobus byl plný.

    Altruističtější (nebo méně altruistická?) část mého mozku začíná šrotovat: Neřekla mi o tom volnu, protože doufala, že se pro jednoho z nás najde nějaké jinde a že nás prostě někdo převede? Doufala, že člověka o berlích by systém na pětku neobjednal? Nebo by mu taky zatajila volno a nechala ho balancovat po celém autobuse ve snaze najít jinou sedačku někde vepředu? A co spolucestující s autismem nebo nějakým jiným neviditelným handicapem, pro kterého může být nenalezení volného sedadla tam, kde je na základě objednávky očekával, nepřekonatelným problémem?

 

Koukač řeší záhadu

    Průvodce mi nakonec objasnil celou anabázi: Paní zabírala tři sedadla: na dvou ležela a na třetím měla tašku, kterou při mém příchodu odstranila. Situace byla velmi matoucí i pro vidícího, jelikož opticky stále chybělo jedno volno. Zdánlivě nelogický pokyn, abych si sedla, a zabrala tak průchod na krajní sedadla, měl uvolnit výhled – průvodce přeze mě neviděl na sedadlo vedle paní u okna, takže ani on s jistotou nevěděl, že tam není další člověk. Na první pohled to vypadalo, jako by volné místo vedle sebe skutečně zatajila záměrně.

    Ke zmatku přispěla i slečna vpravo, která si nesedla úplně podle čísel. To je ovšem na pětce obvyklé a neměnilo by to nic na skutečnosti, že se šípková Růženka musí posunout. Paní se nakonec bez sedačky navíc bez problému obešla: V půli cesty začala hlasitě, chrochtavě chrápat.

    Zážitek to byl velmi vtipný. Až do chvíle, než se mi v hlavě začali zhmotňovat všichni ti lidé s autismem a berlemi, kteří se tam za jiných okolností klidně mohli octnout místo nás. Já osobně bych si to nechtěla střihnout ani ve složení nevidomý a prakticky hluchoslepý bez průvodce. Dokonce mě napadlo, že to možná takovým lidem za těch pár korun stojí – i kdyby jim před očima kvůli jejich šetrnosti upadl ten člověk o berlích, třeba by stále mohli klidně spát. Ale to už jsem asi moc předpojatá a vidím věci příliš černě. Nebo ne? …

 

    P.S. Manžel později referoval, že se o něj otíral pes. Když se dověděl, že šlo o slečnu zprava, která seděla našikmo a opírala se mu hlavou o loket, nelitoval svého rozhodnutí si jej pro jistotu nepohladit.