Mýtus: Nevidomému pomůže, když ho v dálkovém autobuse pustí předem

    POZOR, nebavíme se o autobusech MHD, kde je lepší nastoupit do předních dveří, aby nás řidič viděl. Mám na mysli autobusy typu Regiojet, kde se nastupuje a/nebo vystupuje prostředkem. Zrovna před pár dny se mi stalo, že mě někdo při nástupu do RegioJetu zavedl k předním dveřím. Musela jsem odmítnout.

    Obvykle se totiž odbavuje u těch prostředních, kde se i nastupuje, a tak jsem objednala místenky blíž k nim. Jsem na to zvyklá, pamatuju si, která řada sedadel se tam nachází, a umím si odtamtud odpočítat místo. Zepředu to neumím, protože tamtudy obvykle nenastupuju.

Blbější schody

    Přední dveře dálkových autobusů mívají ještě jednu nevýhodu: Po dvou schodech z pohledu výstupu následuje zatáčka. A na tu nejsem zvyklá, protože se i u spojů, odbavujících předkem běžně vystupuje prostředkem.

    Se zatáčkami např. na schodišti samozřejmě nemám problém, ale tady člověk celý rozlámaný, případně ospalý přemýšlí, jestli je na správné zastávce a jestli něco nezapomněl, a do toho nastupuje logistika, kde že je ten další schod a kde se mám přechytnout. Z nějakého důvodu je to pro mě osobně zvládnutelnější nahoru než dolů. Asi díky vytvořenému nástupnímu a chybějícímu výstupnímu návyku.

    Není to neproveditelné - vždycky nějak vylezu nebo málem vypadnu, nahoru nepoletím a dole mě najdou. Jen mi zkrátka a dobře přijde nelogické pouštět nevidomého předem, když je zvyklý zadem. Není mi jasné, v čem to údajně má ulehčit výstup. V tom, že je to blíž? Ale já mám potíže s orientací, nikoli s chůzí. Tak proč mě speciálně pouštějí dveřmi, u kterých/od kterých se hůř orientuju?

    Kdybych byla zvyklá lézt předem, což si zřejmě všichni myslí, logiku by to mělo. Jenže já na to zvyklá nejsem. Dálkový autobus pro mě není natolik komplikovaný, abych se nepřizpůsobila mainstreamu. Přizpůsobit se je přeci výhodnější než spoléhat na to, že mě každý řidič pustí jinými dveřmi než ostatní spolucestující. Takže jsem se ten speciální výstup předem prostě nenaučila.

 

Shrnutí:

·       Mýtus: Pro nevidomého je výhodné, když může u dálkového autobusu použít přední dveře (resp. dveře, které má blíž.)

·       Realita: Pro nevidomého je výhodnější, když může použít dveře, na které je zvyklý.

Nepopírám, že pro někoho to můžou být i ty přední se svou zákeřnou zatáčkou, která z mého pohledu zaručeně probudí (nebo vyklopí) každého autobusového spáče.

 

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pět mýtů nevidomých o nevidomých

    Taky tolik nesnášíte takové ty články typu „Pět tipů, jak si udržet šťastnou mysl“, „Deset faktů o blablabla“ nebo „Pět kroků ke spokojenému životu“? Já jakbysmet. Nejvíc mi asi vadí taková nějaká nabubřelost a dojem, že autor spolkl moudrost světa (resp. právě že nespolkl) a hodlá nacpat komplexní problém do zjednodušující, nejednou nepadnoucí škatule. Asi jako když se obří kozačky s kožichem snažíte mermomocí napěchovat do krabice od elegantních polobotek a divíte se, že to nejde.     Facebooková stránka "Já slepá v životě" a blog "Se slepcem o slepotě, jak ji neznáte" ovšem před pár dny svorně oslavily páté výročí své existence, takže by to přeci jen nějakou tu pětku chtělo. A tak jsem se rozhodla navzdory kozačkové nechuti sesmolit pět něčeho, abychom to tu trochu oslavili. Mých pět mýtů nevidomých o nevidomých tedy prosím neberte jako vyčerpávající výčet všeho, co si který nevidomý kdy o jiném nevidomém pomyslel. Je to spíš takových pár střípků, které j
Další informace

Když kolem předsudků točím já

    Vzhledem k tomu, že si spousta nevidom ý ch stěžuje na nevhodnou komunikaci a chov á n í zdravotn í ků (např. nedostatečn ý popis či pomoc při orientaci v m í stnosti, nevhodn é koment á ře atd.), rozhodla jsem se ocenit ty, kteř í to dělaj í dobře. Netuším ovšem, jestli jsem udělala dobře já:     Dnes jsem byla u jedné doktorky na prevenci. Chod í m k n í už několik let a chovaj í se tam ke mně velice hezky. Zdravotn í sestra mi vždy pomůže s orientac í v m í stnosti, pop í še, co je potřeba, a na konci mě vyvede před ambulanci. Žádné vyvolávání kdesi z hlubin ordinace, abych musela hledat, kde že je ten vchod - vždy si pro mě přijde a osloví mě příjmením. Zároveň se nevnucuje tam, kde to není potřeba - když jsem odmítla nabízenou pomoc s obouváním, brala to, jak to je, a mě ani nenapadlo se urazit, protože ta nabídka byla tak nějak nevtíravá a empatická (ne, udivený komentář, že si umím rychle zavázat tkaničky, opravdu nenásledoval).     Totéž platí o lékařce: od p
Další informace

Pohádka o dotazníku spokojenosti aneb Komplikovaná nepřístupnost

    Jeden občas neví, co má dělat, když něco není přístupné tak blbě, že neexistuje jednoznačná odpověď na to, kam to hlásit.     Tak např. můj nákup horkovzdušné fritézotrouby: Na samotném nákupu by nic tak divného nebylo, jenže pak dorazil dotazník spokojenosti, který mi solidně zamotal hlavu. Při samotném nákupu jsem měla problém s přístupností, protože mi odečítač nehlásil, jestli mám vybranou možnost dopravy, kterou jsem si zvolila. Zjednodušeně řečeno přepínač sice přepínal, ale nemluvil. Když už jsem byla vybídnuta k tomu vyplnění dotazníku, napsala jsem jim to tam do recenze.     Jenže tu byl další problém: vadami v oblasti přístupnosti trpěl i samotný dotazník. Na posuvníku, který mi odečítač hlásil jako "posuvník 0 nedostupné", jsem měla vyznačit míru spokojenosti tak, že se posunu doprava směrem k veselému smajlíku. Podotýkám, že pokud odečítač o něčem říká, že je to nedostupné, většinou to tak i je. Na posuvníku se nedalo posunout doprava ani nikam jinam, na
Další informace