Reparát z žádosti o příspěvek na zvláštní pomůcku

    Já už svoji žádost úspěšně podala, ale to jsem vám ještě neřekla, že hodlá žádat i manžel. Ten se na to včera moc necítil, a tak jsem mu prorazila cestu já, která jsem to naopak chtěla mít za sebou, a šlo se na věc. Můj mozek se po tom včerejším mohutném procesu evidentně domníval, že mám málo aktivit, jelikož mě v mezičase mezi oběma žádostmi přiměl zřídit si datovou schránku (o tomto porodu jsem krátce referovala v jiném příspěvku na osobním profilu).
    Nejsnazší bylo opět zdůvodnění. Jak člověk pořád něco píše, korektura textu někoho jiného není tak strašná. Jen se musíte snažit, aby nebylo poznat váš rukopis (obzvlášť když mají na stejném úřadě i vaši slohovou práci). No, snad se zadařilo.
    Mylně jsem se domnívala, že když už máme jednu žádost za sebou, ta druhá bude bez problému - poradím manželovi a vše bude rychlejší. To bych ovšem nesměla mít děravou hlavu.

    Začátek proběhl skutečně vzorově. Poté, co jsme dnes zjistili, že náš praktický lékař skutečně změnil jméno i adresu, a ve druhé žádosti to už uváděli správně, nás systém nepouštěl kvůli nevyplněnému názvu zařízení. Jak se, proboha, jmenuje zařízení praktického lékaře, když to není nikde napsané? (Předtím to byla "Poliklinika Louny", takže to bylo jednodušší.)
    Ale to předbíhám. Problémy začaly, když se manžel pokusil odeslat formulář se zohledněním veškerých mých tipů ze včerejška, nicméně systém mu to z mně neznámého důvodu vrátil. Kdo nás nezná, má drahá polovička nevidí a špatně slyší, takže se v podobných případech přeřvává ryčný (a příšerně pomalý) hlas Zuzana a má hlasitá maličkost. Ačkoli jsem manžela několikrát upozorňovala, že po vyhození chybové hlášky musí nechat kurzor na místě, kde ho systém vyhodil, jinak nepozná, co má blbě, nepodařilo se mi toto pro dva našince velmi podstatné sdělení propasovat kombinací nevyzpytatelně selektivní hluchoty sluchadla a žvanění neodbytné Zuzky. Má představa, že manžel vyplní žádost sám a já mu budu pouze drobně radit od vlastního počítače, kde jsem mezitím koukala na zprávy, rázem vzala za své.
    Jakožto správné stádo pablbů jsme tu kontrolu museli aktivovat ještě jednou (nebo možná dvakrát), abychom se teda dověděli, co že to přesně máme špatně. Následně jsem musela vymyslet, jak se teda to zařízení našeho doktora jmenuje, když tam není nic napsané, a doufat, že ta hovadina alespoň vzdáleně odpovídá realitě. Další neprojivší položkou byly opět rodinné vazby, o nichž jsem se mylně domnívala, že se na ně kocourkovský systém vykašle, když jsme tentokrát prozíravě mačkali rovnou tlačítko odeslání místo kontroly.

    Kromě toho, že můj muž špatně slyší, máme oba v současné době každý jiný odečítač obrazovky a způsob práce. Já používám NVDA s velmi vysokou rychlostí hlasu, což mi umožňuje vidět víc informací rychle za sebou, a lépe se tak zorientuju na nepřehledné nebo neobvykle uspořádané webové stránce. (Navíc to kompenzuje můj problém s přesností, protože když zazmatkuju a přestanu se soustředit, prostě se několikrát vrátím a zmateně bloudím po stránce nebo její části, až to nakonec najdu. Celý proces je však stále poměrně rychlý.) Oproti tomu má drahá polovička používá Jaws s velmi pomalým tempem hlasu, který navíc na můj vkus čte nějak větší množství nadbytečných informací. Než to přečte všechny ty ovládací prvky, oblasti a různé volovinky (a samotnou důležitou informaci bůhvíproč dvakrát), ztratím se v tom a mám trochu problém pochopit, jak teda ta příslušná část stránky vypadá jako celek. Pracovat na jeho počítači je pro mě zkrátka a dobře horor.
    Důvodem, proč mu pomáhám, tedy není nějaká jeho horší digitální gramotnost. Orientace ve formuláři samotném je tímto způsobem ještě poměrně dobře zvládnutelná. Ovšem v situaci, kdy přesně nevíte, jak bude stránka vypadat, kde zhruba hledat příslušné tlačítko a/nebo jak se přesně jmenuje, by tím zřejmě strávil půl dne. Já sama si příslušný úsek obvykle několikrát rychle přečtu celý, případně se tam různě motám, abych si byla jistá, kam mám kliknout. Své dovednosti, získané na rychlém, přehledném NVDA, se tedy v podobných případech snažím převést na pomalý, upovídaný Jaws.

    S ohledem na všeobecnou únavu jsem usoudila, že bude nejjednodušší, když odeslání formuláře a podepsání bankovní identitou dokončím sama. Ne, opravdu jsem si nepamatovala, jak přesně jsem to včera udělala. Tedy matně jsem si vybavovala, že se máme pohybovat někde v dolní části stránky, ale jak konkrétně se bude co jmenovat, se mi totálně vykouřilo z hlavy.
    A nevím to už ani teď. Vždycky se v tom nějak ztratím a zase najdu. Myslím, že po kliknutí na odeslání identitou občana se vybírá kontaktní pracoviště, pak se klikne na "Odeslat na úřad", načež se vás to zeptá, zda chcete formulář skutečně odeslat, po potvrzení hledáte někde v textu pokynů odkaz na přihlášení do portálu občana, pak kliknete ještě jednou na přihlášení, posléze volíte tu bankovní identitu, a nakonec ještě vybíráte banku. Kdyby to manžel někdy předtím dělal, dělá si to sám, nicméně v danou chvíli jsme na to ani jeden neměli. Podotýkám, že mezi tím spodkem stránky, kam se při odesílání formuláře přesouvá hlavní dějiště, a výběrem kontaktního pracoviště je sekce s přiloženými soubory. Jak už asi víte, k žádosti se dokládá několik příloh, a rozhodně neplatí, že by se jeden soubor rovnal jednomu pohybu šipkou (na tabulátor si u úředních věcí netroufám, abych něco nepřehlédla, ale tuším, že jeho použitím bych si moc nepomohla).
    Poté, co si manžel na konci bludiště zadal údaje do bankovnictví a odklikl souhlas s předáním identity a zpracováním osobních údajů, jsem se těšila, že máme konečně vyhráno. Ale ouha - potvrzení o odeslání nikde! Vejrala jsem na to jako tele na nová vrata a opakovaně se přesouvala na začátek a na konec, abych si ověřila již stokrát ověřené - závěrečný happy end tam zkrátka a dobře není. Usoudila jsem, že to nejspíš bude zastaralou verzí manželova Jawsu, a přiměla ho, aby mi pustil NVDA. Jelikož i já si nejen při pomalém hlasáku pomáhám braillským řádkem, jeho braillská tabulka v bůhvíjakém zase jazyce mě příliš neuspokojila. Když mi to přenastavil k obrazu mému (se zrychlováním příšerně pomalého Microsoft Jakuba jsem neprudila), ukázalo se, že potvrzení o odeslání nikde není ani s ním.
    Po dalším rozpačitém vejrání jsme dospěli k názoru, že jediným možným řešením je odeslat ten formulář ještě jednou - holt to dostanou dvakrát. Jaké bylo mé překvapení, když se mi pod kurzorem místo očekávané soustavy odesílacích a přihlašovacích kroků objevila spásná hláška: "Hotovo, podání bylo úspěšně odesláno." (Nebo tak nějak.) Až posléze jsem si matně vybavila, že to nejspíš včera podobně probíhalo i u mě, jen jsem se v tom nějak ztratila a nepochopila logiku kroků. Ta je taková, že když se po vzoru těch chytřejších z nás nepřihlásíte napřed (což jsme neudělali, aby si manžel užil samostatný začátek a já asistovala až na konci), prostě vám to po odeslání řekne, že nejste přihlášení, načež vás to promptně vrátí na začátek, abyste to teď laskavě odeslali doopravdy.

    Co není v hlavě, musí zkrátka být v rukách. Vyplnění a odeslání žádosti prý trvalo dohromady asi hodinu (to včerejší jsem si nestopovala). O našem rozpoložení asi nejlépe vypoví závěrečný zmožený dialog:
    Manžel: "Myslíš, že už se to teda odeslalo?"
    Já: "No tak když tam je napsáno -hotovo-, bude to asi hotovo."
    Manžel: "Co? Jaká pohotovost?"