Příspěvky

Žádost o příspěvek na zvláštní pomůcku z pohledu neschopného uživatele - dohra

    Žádosti o příspěvky na naše počítače už máme vyplněné a v běhu, ovšem je tu ještě jedna taková drobnost: Po vyplnění je třeba podepsat dvě poučení (jedno souvisí se spoluúčastí, aby měli úřady pojistku, že opravdu víte o možnosti ji neplatit, druhé obecnější vyjmenovává vaše práva a povinnosti). Na webových stránkách Úřadu práce je nenajdete - úředník je posílá přímo žadateli. Což v praxi znamená absenci pohodlné možnosti vyplnit tam to datum on-line a odeslat to podepsané bankovní identitou (pokud to jde a já na to jen nepřišla, kdyžtak mě opravte). Datovkou by to sice šlo, jenže jak tam napsat to datum, když to není vyplnitelný formulář, ale normální needitovatelné PDF?     Rozhodli jsme se tedy počkat na příchod dokumentstva k manželově žádosti, doma to vytisknout, podepsat a na úřad zanést osobně. Konkrétně dnes. Už tak mi to připadalo poněkud trapné vzhledem ke skutečnosti, že úřednice byla velmi rychlá a papíry k podepsání mi poslala obratem hned ...

Reparát z žádosti o příspěvek na zvláštní pomůcku

    Já už svoji žádost úspěšně podala, ale to jsem vám ještě neřekla, že hodlá žádat i manžel. Ten se na to včera moc necítil, a tak jsem mu prorazila cestu já, která jsem to naopak chtěla mít za sebou, a šlo se na věc. Můj mozek se po tom včerejším mohutném procesu evidentně domníval, že mám málo aktivit, jelikož mě v mezičase mezi oběma žádostmi přiměl zřídit si datovou schránku (o tomto porodu jsem krátce referovala v jiném příspěvku na osobním profilu).     Nejsnazší bylo opět zdůvodnění. Jak člověk pořád něco píše, korektura textu někoho jiného není tak strašná. Jen se musíte snažit, aby nebylo poznat váš rukopis (obzvlášť když mají na stejném úřadě i vaši slohovou práci). No, snad se zadařilo.     Mylně jsem se domnívala, že když už máme jednu žádost za sebou, ta druhá bude bez problému - poradím manželovi a vše bude rychlejší. To bych ovšem nesměla mít děravou hlavu.     Začátek proběhl skutečně vzorově. Poté, co jsme dn...

Žádost o příspěvek na zvláštní pomůcku z pohledu neschopného uživatele

    Tak jsem opět po letech absolvovala maturitu zvanou "Žádost o příspěvek na zvláštní pomůcku" s cílem někdy obdržet nový počítač. A samozřejmě už jsem si nepamatovala, jak jsem to udělala minule. Nejlépe se mi paradoxně psalo zdůvodnění výběru kompenzační pomůcky aneb slohová práce na téma "Proč ten počítač vlastně potřebuju". Úspěšně jsem nalezla sken občanky, stáhla si předfakturu (paranoidně si zkontrolovala, jestli to není manželova) a šlo se na věc.     Objasnit svou  totožnost a vměstnat ji do formulářových políček pochopitelně zvládám, ovšem některé jiné záludnosti mě opět dostaly. Tak např. jsem netušila, že řídit se pokynem "v ostatních případech kolonku proškrtněte" v překladu z papírštiny do elektroničtiny znamená "zaškrtněte možnost Ne". Jsem asi natvrdlá, ale když máte rozbalovací seznam, kde je nic, Ano a Ne, myslela bych, že proškrtnout kolonku znamená kliknout na nic, obzvlášť když ho odečítač hlásí jako "jedna ze tří...

"Kam [proboha]?"

Jdeme z pekárny a přecházíme poslední příčnou ulici směrem k domu. Už jsem tady jednou navedla manžela do značky a na druhé straně je ukousnutý roh. Navíc na mě působí ty změny počasí, takže si musím dávat bacha. Úspěšně nás převádím a přesně u toho rohu, který jsem měla v plánu nahmatat s cílem vyhnout se značce a ujistit se, že jsem opravdu nepřešla nakřivo, zmerčím nějaké paní, jak postávají a klábosí přímo u přirozené vodicí linie v podobě zdi. Hmm, tak ten si asi neohmatám. Dnes jsem se již úspěšně vyhnula paní o berlích a školce na procházce (resp. počkala jsem, až nás minou), takže tohle zvládnu taky. Pekelně se soustředím, abych nás vyhnula povídajícím dámám i mlčenlivé značce, když vtom jedna z povídalek prohlásí: "Já vás dovedu." Moje první myšlenka zní: "Kam, proboha?" Nahlas se mi ji naštěstí podaří vyslovit bez toho "proboha". Věštecké schopnosti se u většiny spoluobčanů nepředpokládají, takže jen přemýšlím, jak paní ví, kam jd...

S telefonem vždy (možná) dojdeš

    Dnes jsem popisovala ségře, jak jsme se zase zamotali cestou z Alberta.     Jen pro kontext: Skoro celou tu trasu do Alberta umíme, jen konec nám byl popsán. Já si to špatně představila a doučuju se to za pochodu.     Poprvé jsem nás vedla cik cak přes ostrůvky autobusového nádraží (představte si něco na způsob brněnské Zvonařky), a zatímco navigace mi neustále hlásila, že jsem v Albertu, já ho ne a ne najít. Podruhé jsem schody k Albertu obcházela, místo abych po nich vystoupala, takže jsme si zahráli na parkující se auta.     Cestu zpátky jsem poprvé zvládla navázat díky navigaci, podruhé díky kolemjdoucí, když jsme předtím uvízli na jakémsi ostrůvku pár metrů od ulice, kterou potřebujeme jít, a nevěděli, kam z té slepé uličky dál.     Dnes to bylo nejzajímavější: Cestu tam jsem už pochopila a zcela bez pomoci ji zvládla. Ovšem s tou zpáteční jsem si neporadila vůbec, a tak jsme nakonec s pomocí n...

Mýtus: Nevidomému pomůže, když ho v dálkovém autobuse pustí předem

    POZOR, nebavíme se o autobusech MHD, kde je lepší nastoupit do předních dveří, aby nás řidič viděl. Mám na mysli autobusy typu Regiojet, kde se nastupuje a/nebo vystupuje prostředkem. Zrovna před pár dny se mi stalo, že mě někdo při nástupu do RegioJetu zavedl k předním dveřím. Musela jsem odmítnout.     Obvykle se totiž odbavuje u těch prostředních, kde se i nastupuje, a tak jsem objednala místenky blíž k nim. Jsem na to zvyklá, pamatuju si, která řada sedadel se tam nachází, a umím si odtamtud odpočítat místo. Zepředu to neumím, protože tamtudy obvykle nenastupuju. Blbější schody     Přední dveře dálkových autobusů mívají ještě jednu nevýhodu: Po dvou schodech z pohledu výstupu následuje zatáčka. A na tu nejsem zvyklá, protože se i u spojů, odbavujících předkem běžně vystupuje prostředkem.     Se zatáčkami např. na schodišti samozřejmě nemám problém, ale tady člověk celý rozlámaný, případně ospalý přemýšlí, jest...