NA PSYCHIATRA, NEBO NA KUS ŘEČI? - TROCHA TEORIE
V minulém příspěvku jste si mohli přečíst příběh
nevidomého o boji s příliš silným hlasem. Ke komu z vás se ještě
nedostal, najdete zde:
Ale nejsem tu od toho, abych se zbůhdarma vykecávala, takže
dnes si k němu zase povíme trošku té teorie:
PŘÍLIŠ SILNÝ HLAS
Pokud někdo mluví
moc nahlas, okolí si o něm snáze udělá negativní úsudek. Takový člověk může
působit agresivně, panovačně, bezohledně, nekompromisně ... Jistě byste
vymysleli ještě něco dalšího. Málokoho ovšem napadne, že někdo mluví příliš
nahlas prostě proto, že hlasitost svého hlasu nedokáže správně posoudit. Tento
problém nemají jen nevidomí, ale i někteří lidé se sluchovým postižením,
poruchami autistického spektra a možná i mnozí další. Na to ale nejsem odborník
a ani s tím nemám zkušenost, proto se zde budeme věnovat pouze nevidomým.
NE KAŽDÝ ZVLÁDNE ODHAD PROSTORU
Hlavním důvodem,
proč může mít nevidomý potíže odhadnout přiměřenou sílu vlastního hlasu, je
odhad prostoru. Vidící přehlédne např. místnost, ve které se právě nachází, a
dokáže podle toho určit, jak hlasitě má mluvit. Když je prostor malý, hovoří
tišeji, když velký, hlasitěji.
I nevidomý často
pozná sluchem, jestli je prostor velký nebo malý. Ne každý má ale přesný odhad.
Velká místnost se může zdát menší, pokud je v ní hodně lidí, a naopak.
V neposlední řadě je to o individuálním vnímání a zkušenostech konkrétního
nevidomého. Pokud se např. u mě doma v malé babiččině kuchyni překřikovalo
pět lidí jeden přes druhého a vytvářeli randál, který by se s klidem
vyrovnal rockovému koncertu, bude i můj projev v menších místnostech
hlasitější.
Problém s prostorem se projevuje zejména
ve chvíli, kdy nevidomý mluví k více lidem a neozývají se žádné rušivé
zvuky (např. se spolu nebaví neukáznění posluchači, nehučí klimatizace apod.),
nebo i při konverzaci, pokud je kolem ticho a mluvčí se nepřekřikují.
NARUŠITEL ZVANÝ HLUK
Dalším stejně
závažným důvodem, proč může nevidomý mluvit neadekvátně nahlas, je hluk okolo. Kdysi
mi to někdo vysvětloval tak, že vidící se během rozhovoru v hlučném
prostředí dívá na svého konverzačního partnera, a může tak lépe rozlišit jeho
řeč od ostatních zvuků. Nevidomý tuto možnost nemá, proto pro něj příliš hlučné
prostředí může být nepřehledné. Já se třeba někdy musím hodně soustředit, abych
porozuměla. Proto je mi příjemnější sedět vedle toho, s kým mluvím, nikoli
proti němu, jak to preferují vidící. Ale samozřejmě na tom nebazíruji. Ostatně,
tvůrci stolečků v některých kavárnách na slepce v tomhle rozhodně
nemysleli.
Pokud se musím
alespoň trochu namáhat, abych porozuměla, začnu mít pocit, že se namáhá i můj
protějšek, takže začnu zesilovat hlas, aby pro něj porozumění bylo snazší. Snadno
se pak může stát, že neodhadnu, jaká hlasitost je ještě přijatelná. Nebo možná
mluvím tak, jak by to bylo příjemné pro mě, ale ten druhý to nepotřebuje (to
samozřejmě neposoudím – musela bych být na jeho místě).
Důležité je, že ne
každý nevidomý má odhad na to, jaká hlasitost se nejlépe hodí. Ne každý je na
všechno dobrý a tohle je něco, co se nevidomý musí učit. Je také potřeba ho
taktně upozornit, že v jeho případě nějaký problém existuje. Nevidomý
nevidí lidi okolo, a tak se může snadno zabrat do konverzace a ztratit
s nimi kontakt. Pak si téměř nemá šanci všimnout, že vyčnívá. Navíc
nesmíme zapomínat, že vlastní hlas slyšíme jinak. Pokud už nevidomý o problému
ví, dá se s tím něco dělat. Já osobně si nejsem jistá, jak jsem za ta léta
pokročila, ale jedno vím: neukáznění kecalové ve třídě mě už nerozhodí.
VE VLASTNÍM SVĚTĚ
Vidící odmalička
jasně vidí, že kolem něj jsou další lidé, a tak se jim přirozeně přizpůsobuje.
Oproti tomu nevidomému dítěti o něco déle trvá, než si uvědomí, že kolem Něj
jsou i ostatní, kteří mají stejné potřeby jako ono. Soustředěně se zabere do
své hry a už nedokáže vnímat, že zvuky, které vyluzuje (povídání, zvukové
hračky), by mohly někoho jiného rušit.
Např. jedna předškolní holčička si velmi oblíbila
keyboard a pořád si s ním hrála. Když někdo mluvil, dávala najevo, že ji
to ruší, okolní zvuky ji rozptylovaly. Ale když jí byl keyboard zeslaben, aby
nerušil ostatní, nelíbilo se jí to. Přestože byla na návštěvě, středem světa
byla ona a její nová zvuková hračka.
Někdy tento
problém přetrvává i ve škole. Vzpomínám si, jak jsem v osmi letech stála
na chodbě plné dětí a čas si krátila popěvkem o tom, kdyby tak Harry Potter
žil. Ještě o dva roky později jsem cestou do třídy zpívala, řečeno slovy třídní
učitelky, o své banální návštěvě zubaře. Ve stejné době si celé patro mohlo
vyslechnout mé trable se stresem, samozřejmě ve zpívané formě.
Zajímavé je, že jsem do čtvrté třídy byla
v ročníku jediná nevidomá, později přišel pouze jeden méně samostatný
chlapec, poté ještě jedna dívka s nižším intelektem. Podobně to bylo
v mateřské škole. O dva ročníky výš byli v jedné třídě zhruba čtyři
nevidomí na přibližně stejné intelektové úrovni, přičemž nikdo z nich
podobné problémy neměl. Je tedy možné, že nevidomý, který se pohybuje mezi
vidícími (včetně slabozrakých), má k podobným projevům větší sklon,
protože si připadá více výjimečný. To však nemám potvrzené. Také je otázka, jak
může ovlivnit nevidomého běžná mateřská škola či třída o třiceti dětech – jak
moc mohou nabourat jeho (ne)vnímání okolního světa.
PŘIROZENÉ DISPOZICE
To, jestli má
nevidomý problém s příliš silným hlasem, záleží samozřejmě i na tom, jaký
je jeho hlas od přírody. Je dost možné, že nevidomí, kteří mě kritizovali, sami
takové potíže neměli jen proto, že jejich hlas byl celkově tišší než ten můj.
Někdo může mít naopak hlas příliš tichý a může se stydět mluvit. U někoho mohou
výše popisované problémy působit přesně opačně – mluví příliš tiše, protože si
myslí, že by mohl někoho rušit, a zatím mu není rozumět.
Záleží také na
rodině, ve které nevidomý vyrůstal. Pokud se doma mluví tiše, není koho
překřikovat, takže nevidomý bude s větší pravděpodobností mluvit také
tiše. Velkým problémem je skákání do řeči. Jestliže se nevidomý snaží vyjádřit
třeba nějakou složitější myšlenku a někdo mu do toho vstoupí, přirozeně se
snaží dát najevo, že ještě neskončil, a začne mluvit hlasitěji, aby upoutal
pozornost. Stejný problém vzniká, když nevidomý mluví a ostatní se mezi sebou
baví.
Asi nejhorším nešvarem je, když člověk,
kterému nevidomý něco říká, zároveň mluví na někoho jiného. Pro mě takové
situace byly hodně nepřehledné. Buď jsem začala zvyšovat hlas, aby mě dotyčný
slyšel, nebo jsem přestávala mluvit, protože mi připadalo, že mě neposlouchá
nebo má na práci něco důležitějšího. Sama totiž mluvit a poslouchat zároveň
dokážu málokdy.
Pokud má nevidomý
zalehlé uši nebo předtím provozoval hlučnou činnost (např. hru na hudební
nástroj), může být jeho hlas silnější, protože se slyší méně. Např. já jsem si
často zpívala s akordeonem. Používala jsem koncertní nástroj, který byl
velmi hlučný, takže jsem ho často překřikovala. Potom jsem měla tendenci mluvit
hlasitěji, i když jsem nehrála.
MOTIVACE KE ZMĚNĚ
Většinou chceme
něco měnit proto, že změna bude dobrá pro někoho jiného nebo pro nás samotné. Na
první pohled se zdá, že práce na příliš silném hlase takovou změnou je. Člověk
nemusí vyčnívat, nebude na sebe zbytečně upozorňovat a nebude působit rušivě,
agresivně, panovačně... – zkrátka tak, jak působit rozhodně nechce. Vnímá to
tak ale i nevidomý? Lépe řečeno, vnímá to tak automaticky?
Obzvlášť
v hlučném prostředí by nevidomý někdy sám potřeboval, aby jeho protějšek
mluvil hlasitěji. Silnějším hlasem se tedy snaží zajistit, aby byl sám dobře
slyšitelný a aby to druhému bylo příjemné. Pokud to přirozeně vnímá takhle,
nemá motivaci ke změně. Jestliže na svůj problém bude upozorňován nedostatečně
taktně nebo mu jeho okolí bude dávat najevo odmítavost či pohrdání, může se
vůči změně ještě více zatvrdit, a udělat si navíc o odmítajících negativní obrázek.
Obzvlášť to platí v pubertě a adolescenci, kdy se člověk bouří a vymezuje
vůči autoritám (tedy jistě i autoritářsky, pohrdavě či povýšeně jednajícím
jedincům).
Např. já jsem ty, kteří mě přímo či nepřímo
kritizovali, považovala za nepřirozeně stažené, příliš zbytečně kontrolující
sebe i druhé, jednoduché, pohrdající odlišností, drbny, které nemají svých
starostí dost. Takoví lidé mi rozhodně nestáli za to, abych se kvůli nim
měnila. Dívka, která pronesla onu nevybíravou poznámku o psychiatrovi (viz.
předchozí příspěvek), přitom na druhou stranu pomáhala studentovi
s kombinovaným zdravotním postižením. Nepopírám ovšem, že takové představy
nevidomého o okolí mohou být někdy až nemilosrdně trefné. Např. já vnímám, že
se mí spolužáci za ta léta změnili, ale mínění o tom, jací někteří z nich
byli tehdy, jsem nezměnila ani s odstupem. Nezapomínejme, že pokud
nepřijmeme něčí odlišnost, vypovídá to něco i o nás samotných.
SHRNUTÍ
V BODECH
-
Vidící člověk automaticky přizpůsobuje sílu
svého hlasu prostoru, v němž se nachází. Nevidomý se to však musí učit.
Někomu to jde lépe, někomu hůře.
-
Pokud nevidomý mluví příliš hlasitě nebo příliš
potichu, nedívejme se na něj jako na někoho, kdo nám to dělá schválně. Možná o
tom vůbec neví.
-
Nevidomý, který mluví příliš nahlas, nemusí být
automaticky agresivní, panovačný nebo sebestředný. Možná se jen snaží, aby byl
pro druhé dobře slyšitelný a oni se nemuseli namáhat. Nedávejme tedy na první
dojem a zkusme dotyčného nejdříve poznat.
-
Pro nevidomého nemusí být samozřejmostí, že by
na svém problému měl pracovat. Může naopak jako problém vnímat tišší nebo
hlasitější hlas někoho jiného.
-
Pokud tedy má něco změnit, musíme ho dobře
motivovat. Odmítavé či naštvané reakce mohou zapůsobit přesně opačně.
-
Dospívajícímu či dospělému nevidomému dejte
zpětnou vazbu, jak jeho hlas působí přímo na vás, např. „působilo to na mě rušivě,
nemohla jsem se soustředit na to, co říkáš.“.
-
Dítě upozorňujme na přítomnost a potřeby jiných
lidí, dejme najevo, že dobře slyšíme (může se to obejít bez poznámek typu
„Nejsem hluchá!).
-
V žádném případě nespojujme projev
nevidomého s agresivitou, bezohledností či jinými negativními vlastnostmi.
Pokud už máme takové podezření, je třeba si je důkladně ověřit! I nevidomý se
silným hlasem může být velice citlivý.
Komentáře
Okomentovat